Zpátky do formy

Každý občas potřebujeme slyšet pravdu. Ať už od někoho jiného, nebo si konečně přiznat, co jsme dosud neviděli. Střet s realitou je krutý, ale je načase si to přiznat. Jsem z formy. Naprosto. Na všech frontách: fyzicky, kreativně i pracovně. Jsem zoufale z formy a je nejvyšší čas s tím něco dělat.

Už je to nějaký ten pátek, co jsem sem naposledy přidala nějakou recenzi nebo článek. Je jedno na jaké téma, důležité je, že je tu ticho. Nijak nevysvětlené, ničím nepřerušené nic. Přestalo mě bavit psát? Vzdala jsem se něčeho, co jsem se tak dlouho snažila drobnými krůčky budovat? Nebo mi prostě nezbyl čas a energie? Od všeho trochu a nejenom to. Odpověď je jednoduchá a komplikovaná zároveň. Nebo si to jenom namlouvám.

Jak už jsem řekla, jsem z formy. Naprosto zoufale.

Občas jsem se tu zmínila o tom, že studuji magistra. Nemožně dlouho, déle, než bych měla. A letos došlo na finální lámání chleba. Deadline všech deadlinů, moje poslední šance to ukončit, aniž bych se do těch studií musela pustit zase od začátku. Po pěti letech jsem se musela rozhodnout co s tím. Dodělat nebo to konečně vzdát. Teď nebo už nikdy.

A já se fakt zkusila kopnout do zadku. Po nekonečném načítání materiálů (které mi pocitově stejně nic nedalo) nastal čas začít skutečně psát diplomku. Dát dohromady teorii k datům, které byly více jak dva roky staré a vzpomenout si na všechny postupy, které jsem použila. Rozklíčovat statistiku, o které pořád vím prd. Možná ještě větší. Nezhroutit se z toho, že mi psaní nevychází podle plánu. Nepanikařit z toho, že to nestíhám. Nebrečet, že už nemůžu, protože jsem si za to mohla sama. Z vlastní blbosti mi zůstal na diplomku jen měsíc a další měsíc na učení. Co si budeme, vážně jsem neměla daleko k tomu se před cílovou rovinkou vzdát. Chvíli jsem si to i přála, protože jsem už nemohla a nevěřila, že to vážně zvládnu.

V den D, den mojí studentské popravy, ať tak nebo tak, jsem skoro nespala. Tak strašně jsem se bála, že to skončí jako vždy předtím, že se tam zhroutím, rozbrečím a moje srdce a se ruku v ruce s mým sebevědomím rozpadnou na miliony maličkých kousíčků. Jenže já se překvapila (a vlastně asi i všechny ostatní). Nejen, že jsem to zvládla, ona to byla skoro brnkačka. Překonala jsem nervozitu i okno ve svojí paměti a dokázala zase improvizovat, vařit z vody, aniž by se mi třásl hlas. Nebo ne tolik jako dřív.

Zvládla jsem to, ať se to zdálo sebevzdálenější cíl.

V tu chvíli zaklepal na dveře jiný problém. Dva měsíce intenzivního sezení na zadku, jezení čokolády a konstatního stresu se na mě podepsal a já si přijdu rozkydlá jako snad ještě nikdy. Fyzicky, psychicky, emocionálně.

V lednu jsem Kaleidoskopu založila sourozenecký blog Najít sebe, kde jsem se chtěla rozepsat a tím zabránit současnému stavu. Motivovat svoji psychiku a tím mít sílu na každodenní fungování. Hahaha... hezký pokus. Z původního plánu psát denně jsem dodnes zvládla napsat okolo 50 postů neskutečně pochybné kvality, které mi pocitově nepomohly k ničemu. Naopak, mám pocit, že jsem z formy vypadla ještě více a psaní mi zoufale nejde. Že všechny ty bláboly, co napíšu se nedají číst. Sebevědomí nebo ne, měla bych najít nějakou soudnost.

I tenhle článek píšu už pár měsíců. Škrtám, přepisuji, uložím koncept a vrátím se k němu zas kdo ví kdy. Váhám, zda ho publikovat a pak se dám do dalšího přepisování. Dokola a dokola. Jak jsem stará, tak jsem nepoučitelná a pořád se motám v kruzích. Možná nad tím jen moc přemýšlím a moc se tím vším stresuji. Zbytečně. Ale já to vlastně jinak neumím.

Jak se tohle dá zlomit, jak se dá znovu dostat do formy? Ano, správně, just keep writing. A taky zvednout prdel a něco začít dělat, buďme upřímní.

Sečteno, podtrženo, nevzdala jsem to. Jen se stále motám někde ve tmě a mlze deprese, ze které jsem pořád nenašla něco jako spásné světlo záchrany, cestu ven.

Ale nevzdávám se a to je nejdůležitější. Aspoň doufám.

P.S. Jestli máte nějakou inspiraci na způsob, jak se kopnout do zadku s dlouhodobým funkčním účinkem, uvítám inspiraci!