Střípky #9
Dnešní Střípky jsou poněkud netradiční, protože až na jednu výjimku se jedná o mnou vypůjčené knihy. Většinou jsem já ten člověk, co někomu nutí půjčit si knihu a udělat to naopak je poněkud... nezvyklé. Ale rozhodně prospěšné, takže vítejte!
Jsou knihy, které mi z nějakého nepochopitelného důvodu naprosto uniknou se svojí existencí a narazím na ně náhodou. Jako na Dalekou cestu za domovem. Tahle kouzelná kniha vypráví příběh skupinky králíků, kteří se kvůli předtuše katastrofy odtrhnou od mateřské kolonie a vydají se hledat nové vhodné místo k životu. Po cestě je samozřejmě čeká nejedna nástraha v podobě různých dravců, přírodních překážek, lidských výtvorů nebo i ohrožení ze stran vlastního rodu. Ať už v podezřele dokonalé kolonii nebo v totalitní Efrafě. Celé jejich dobrodružství je krásně poetické, počínaje jmény podle různých květin přes objevování svých možností až po mýty o hrdinském El-Hréranovi. Přestože se dle autorových slov jedná pouze o pohádku pro jeho děti, králíci (možná až příliš) odráží lidské vlastnosti, ať už ty dobré nebo ty špatné. A vy, ač jako dospělý víte, že to dobře dopadne, hrdinům celou dobu fandíte, v krizových chvílích o ně máte strach a na konci s nimi prožíváte klid získaného blahobytu. Je to vážně kouzelná kniha stojící za pozornost a navíc ji Argo nedávno znovu vydalo.
Když už jsme u těch zvířat, dostala se mi do rukou kniha Holubí mambo. Tahle jednohubka přibližuje, co si asi myslí 3 laboratorní holubi Robin, Gadžo a Petřík, když jsou nečekaně vysvobozeni ochránci zvířat a vypušteni na svobodu. Bez cigaret, bez sherry a napospas studené koupelové vodě padající z nebe. No, hrůza. Nevěřili byste, jak těžké je pro takového holuba přežít nástrahy velkoměsta a jak náročné je každodenní shánění potravy, pití a kuřiva. Plus je tu také jejich krize identity, protože jsou přesvědčení o tom, že jsou lidé. Jenže jaktože tedy umí létat? Postupně potkávají nejenom stejně hrubě osvobozené kolegy a kolegyně, ale i si udělají nečekané přátele mezi dalšími ptáky. A svým životním stylem a potřebami samozřejmě vzbudí parádní pozdvižení. Vážné téma problematiky testů na zvířatech je neobvykle, ale vtipně zpracováno a těch necelých 200 stran uteče jak nic. Jen si nejsem jistá, jestli se ještě budu na holuby dívat stejně.
Jsou knihy, které mi z nějakého nepochopitelného důvodu naprosto uniknou se svojí existencí a narazím na ně náhodou. Jako na Dalekou cestu za domovem. Tahle kouzelná kniha vypráví příběh skupinky králíků, kteří se kvůli předtuše katastrofy odtrhnou od mateřské kolonie a vydají se hledat nové vhodné místo k životu. Po cestě je samozřejmě čeká nejedna nástraha v podobě různých dravců, přírodních překážek, lidských výtvorů nebo i ohrožení ze stran vlastního rodu. Ať už v podezřele dokonalé kolonii nebo v totalitní Efrafě. Celé jejich dobrodružství je krásně poetické, počínaje jmény podle různých květin přes objevování svých možností až po mýty o hrdinském El-Hréranovi. Přestože se dle autorových slov jedná pouze o pohádku pro jeho děti, králíci (možná až příliš) odráží lidské vlastnosti, ať už ty dobré nebo ty špatné. A vy, ač jako dospělý víte, že to dobře dopadne, hrdinům celou dobu fandíte, v krizových chvílích o ně máte strach a na konci s nimi prožíváte klid získaného blahobytu. Je to vážně kouzelná kniha stojící za pozornost a navíc ji Argo nedávno znovu vydalo.
Když už jsme u těch zvířat, dostala se mi do rukou kniha Holubí mambo. Tahle jednohubka přibližuje, co si asi myslí 3 laboratorní holubi Robin, Gadžo a Petřík, když jsou nečekaně vysvobozeni ochránci zvířat a vypušteni na svobodu. Bez cigaret, bez sherry a napospas studené koupelové vodě padající z nebe. No, hrůza. Nevěřili byste, jak těžké je pro takového holuba přežít nástrahy velkoměsta a jak náročné je každodenní shánění potravy, pití a kuřiva. Plus je tu také jejich krize identity, protože jsou přesvědčení o tom, že jsou lidé. Jenže jaktože tedy umí létat? Postupně potkávají nejenom stejně hrubě osvobozené kolegy a kolegyně, ale i si udělají nečekané přátele mezi dalšími ptáky. A svým životním stylem a potřebami samozřejmě vzbudí parádní pozdvižení. Vážné téma problematiky testů na zvířatech je neobvykle, ale vtipně zpracováno a těch necelých 200 stran uteče jak nic. Jen si nejsem jistá, jestli se ještě budu na holuby dívat stejně.
Jen, co jsem dočetla Šest vran, začala jsem se ukrutně těšit na Prohnilé město. Takže jsem se do něj pustila prakticky hned, co jsem si ho přivezla ze Světa knihy. Děj pokračuje tam, kde skončil - je třeba zachránit Inej, získat peníze za svou nemožnou výpravu do Ledového paláce a zruinovat Jana van Ecka. Kaz tedy přichází s novými plány a různými pojistkami. Jenže všechno se zkomplikuje ve chvíli, kdy do města přijede Jesperův otec... nebo ne? Tentokrát dostal roli vypravěče i Wylan a podobně jako děj, i tempo knihy navázalo tam, kde skončilo Šest vran, takže zůstal zachovaný vtip, svižnost i čtivost. Romantika se přesunula z roviny budování vztahů do tělesnějších poloh (meeeh) a svojí důležitou roli sehrála i rodina. V tom byl pro mě trochu problém, protože místy obojí působilo nuceně a křečovitě a já protáčela oči ze všech sil. Trochu mi taky mrzela přeplácanost, jak se tam autorka snažila nacpat co nejvíc nápadů a zvratů, výsledek tak na mě působí dost roztěkaně. Jo a víte, jak jsem si u Šesti vran říkala, že se s tou sebrankou v budoucnu ještě ráda uvidím? Prokleté město mě tohohle zbavilo, i když se rozhodně najdou cesty kterými jít, tahle série na mě působí definitivně uzavřeně. Víc totiž není třeba, vše bylo řečeno.
Krumpáč a motyky - Smrťáček aneb cesta za smrtí a zase zpátky mi půjčil kamarád už někdy před rokem, já na tu knihu ale buď zapomínala, nebo se mi do ní nechtělo pustit. Děj nás zavede asterionského města Albiren a direktem na jeho hřbitov. Místní hrobníci jednoho dne najdou u jedné z hrobek zabaleného kojence a shodou okolností jsou nuceni se vypravit za hledáním slavné nekromantské Vieenovi číše. Což s jejich povahou a schopnostmi zacházet s hrobnickými nástroji nevěstí nic dobrého pro potenciální překážky. Svérázní hrobníci mají jako postavy své kouzlo, které se ale vcelku ztrácí v předvídatelném a zbytečně nataženém ději. Jo, čte se to rychle a četba vcelku ubíhá, ale je to hrozně předvídatelné a rozhodně by knize prospělo zkrácení. Působí totiž jen jako natažená povídka, aby splnila určitý limit. Sice se místy strašně snaží zaujmout referencí nebo hláškou, jenže tyhle výstřely do tmy snadno zapadnou mezi zbytek. Škoda, tahle parta by si zasloužila víc.
Přestože Mrakoplaš není můj zeměplošský favorit, miluju Zavazadlo. A podívat se s Mrakoplašem do mateřské země Zavazadla jednoduše nešlo odmítnout. Zajímavé časy nás konečně vezmou na sem tam zmiňovaný Vyvažovací kontinent, do cizokrajné Agateánské říše. Bohové totiž rozehráli další partičku a mágové tak mají problém. Agateánská říše si žádá Velkého mága a protože děkan (který by velikostně odpovídal) i ostatní jednoznačně odmítají cestovat (všude jsou tam cizí lidi! a pro kvestora by určitě neměli pilulky ze sušených žab), volba padne na Mrakoplaše. Jak jinak. Takže ho chudáka vytáhnou z opuštěného ostrova, kde mu krásné polonahé ženy nabízejí brambory (alespoň dle jeho přesvědčení) a pošlou ho do dálného Aurientu. Shodou okolností tam narazí na starého známého Barbara Cohena, v cizí zemi vystupujícího pod novým jménem "Čingiz", a jeho Stříbrnou hordu. Vzhledem k tomu, že jen jednomu z nich je pod 80, vypadají spíš na umření než na dobyvatele. Navíc všichni Agateánci dělají (mírný) povyk okolo knížečky "Co jsem dělal o prázdninách" a zvěsti o Velkém mágovi se šíří rychle. Na Mrakoplašův vkus až moc, opět na něj číhá smůla za každým rohem. Zavazadlo v domovské zemi zdivočilo a rozhodlo se žít svobodně a nevlastněno. Čingizova Stříbrná horda se chystá civilizovaně dobýt říši (bez krve a klení) a jak se asi má Dvoukvítek? Z téhle kombinace logicky nemůže vzejít nic dobrého, no ale ať spáchám čestné harakiri, jestli to není Zeměplošská zábava jak se patří (močící pes).
Vzhledem k tomu, že většinu knih jsem si od někoho půjčila, jak to máte vy? Nevadí vám půjčovat svoje knihy? Nebo si je půjčovat jinde? Do knihovny nechodím jednoduše proto, že mám doma mraky nepřečtených knih a pořád si kupuju nové, ale nebráním se ani jednomu. Protože jakmile mě něco baví, tak se o tom chci mít s kým bavit, ale zároveň si i sama ráda nechám něco vnutit. Kamarádi s podobným čtecím vkusem jsou totiž nedocenitelní!
Krumpáč a motyky - Smrťáček aneb cesta za smrtí a zase zpátky mi půjčil kamarád už někdy před rokem, já na tu knihu ale buď zapomínala, nebo se mi do ní nechtělo pustit. Děj nás zavede asterionského města Albiren a direktem na jeho hřbitov. Místní hrobníci jednoho dne najdou u jedné z hrobek zabaleného kojence a shodou okolností jsou nuceni se vypravit za hledáním slavné nekromantské Vieenovi číše. Což s jejich povahou a schopnostmi zacházet s hrobnickými nástroji nevěstí nic dobrého pro potenciální překážky. Svérázní hrobníci mají jako postavy své kouzlo, které se ale vcelku ztrácí v předvídatelném a zbytečně nataženém ději. Jo, čte se to rychle a četba vcelku ubíhá, ale je to hrozně předvídatelné a rozhodně by knize prospělo zkrácení. Působí totiž jen jako natažená povídka, aby splnila určitý limit. Sice se místy strašně snaží zaujmout referencí nebo hláškou, jenže tyhle výstřely do tmy snadno zapadnou mezi zbytek. Škoda, tahle parta by si zasloužila víc.
Přestože Mrakoplaš není můj zeměplošský favorit, miluju Zavazadlo. A podívat se s Mrakoplašem do mateřské země Zavazadla jednoduše nešlo odmítnout. Zajímavé časy nás konečně vezmou na sem tam zmiňovaný Vyvažovací kontinent, do cizokrajné Agateánské říše. Bohové totiž rozehráli další partičku a mágové tak mají problém. Agateánská říše si žádá Velkého mága a protože děkan (který by velikostně odpovídal) i ostatní jednoznačně odmítají cestovat (všude jsou tam cizí lidi! a pro kvestora by určitě neměli pilulky ze sušených žab), volba padne na Mrakoplaše. Jak jinak. Takže ho chudáka vytáhnou z opuštěného ostrova, kde mu krásné polonahé ženy nabízejí brambory (alespoň dle jeho přesvědčení) a pošlou ho do dálného Aurientu. Shodou okolností tam narazí na starého známého Barbara Cohena, v cizí zemi vystupujícího pod novým jménem "Čingiz", a jeho Stříbrnou hordu. Vzhledem k tomu, že jen jednomu z nich je pod 80, vypadají spíš na umření než na dobyvatele. Navíc všichni Agateánci dělají (mírný) povyk okolo knížečky "Co jsem dělal o prázdninách" a zvěsti o Velkém mágovi se šíří rychle. Na Mrakoplašův vkus až moc, opět na něj číhá smůla za každým rohem. Zavazadlo v domovské zemi zdivočilo a rozhodlo se žít svobodně a nevlastněno. Čingizova Stříbrná horda se chystá civilizovaně dobýt říši (bez krve a klení) a jak se asi má Dvoukvítek? Z téhle kombinace logicky nemůže vzejít nic dobrého, no ale ať spáchám čestné harakiri, jestli to není Zeměplošská zábava jak se patří (močící pes).
Vzhledem k tomu, že většinu knih jsem si od někoho půjčila, jak to máte vy? Nevadí vám půjčovat svoje knihy? Nebo si je půjčovat jinde? Do knihovny nechodím jednoduše proto, že mám doma mraky nepřečtených knih a pořád si kupuju nové, ale nebráním se ani jednomu. Protože jakmile mě něco baví, tak se o tom chci mít s kým bavit, ale zároveň si i sama ráda nechám něco vnutit. Kamarádi s podobným čtecím vkusem jsou totiž nedocenitelní!
Žádné komentáře:
Okomentovat