pondělí 6. listopadu 2017

Filmové střípky #2

Nemohu si pomoct, ale filmy jsou k prokrastinaci prostě ideální. Proto jsem jich za poslední dobu taky viděla tolik. Vítejte u mého laického pohledu do světa pohyblivých obrázků.


S mainstreamovými filmy to mám podobně jako s knihami, občas se na nějaký podívám, aby se neřeklo. Občas se dokonce odívám i na komedii. Vážně. Naposledy v mém lovu na komedie uvízlo This Is the End (2013) a já se na ní nic netušíc podívala. Meh. Něco jako nápad tam sice bylo, ale provedení mě prostě nenadchlo. Blbých komedií s velkou párty, která se okolnostmi pokazila, bylo už spousta a pár bylo určitě i lepších. Navíc, když všichni hrajou sami sebe a vy se v nich stejně neorientujete, tak je něco dost špatně. Plusové body si ovšem tahle apokalypsa zaslouží za Emmu Watson a její krátký, ale divoký vstup. Aspoň něco z toho pobavilo.


Killer clowns from outer space (1988) mi jednou řekl kamarád, co bytostně nesnáší klauny. Samozřejmě, že jsem se na to musela podívat. Tahle osmdesátková barevná šílenost je ale naprosto boží. Už jen ta úvodní znělka je skvost! Raketa ve tvaru cirkusového stanu, viditelně umělí a barevně přeplácaní klauni, lidské konzervy ve formě cukrové vaty, vražedný popkorn a zbraně vypadající jako stříkací pistolky na vodu. Děj je sice mizerný a předvídatelný, má ovšem i světlé chvilky a vás prostě zajímá jak to skončí. Samozřejmě tu nemůže chybět ani romatická linka, respektive milostný trojúhelník, kde je dobrý i špatný hoch a příjemným překvapením je dodávka na zmrzlinu obsluhovaná dvěma zoufale osamělými bratry. Přijde i její čas. A jako bonus se dozvíte i jak takového vražedného klauna zabít! No neberte to. Je to šílené, špatné, bizarní, děsivé, infantilní, ale tím i dobré. "Do you think it's over? Yeah, sure..."


My bloody Valentine (1981) bylo vcelku zklamáním. A přitom potenciál nápadu tam byl. Série o vraždícím kanibalistickém horníkovi řádícím o Valentýna? Za mě jo. Jenže kouzlo krvavých valentýnek zkazila (jako ve spoustě jiných filmů) banda absolutně nesympatických teenagerů, u kterých vám ani není líto, že jsou mrtví. Naopak fandíte vrahovi, ať ty ječící postavičky konečně zprovodí z reality a vy můžete jít v klidu spát. Konec je takřka vysvobozením a zároveň i příjemně mrazivou tečkou, za jinak mizerným filmem. Škoda. Přestože to film nevytáhl na celou sérii, v roce 2009 si vysloužil volné pokračování, které je na ČSFD hodnoceno ještě hůře než originál, což je škoda ještě větší. Ale třeba jejich chvíle slávy ještě přijde.


Cool Air (1999) je taková milá černobílá chuťovka pro Lovecraftovo fanoušky. Děj je poměrně vlažný a zdánlivě nezáživný, zároveň je ale poměrně věrný knižní předloze. Proto tohle není snímek pro neznalé, nemá je čím nadchnout, zaujmout. Možná tak vyprávěním doktora Muñoze o své mrtvé milé Rose, případně koncem, který v zásadě nepřekvapí ale aspoň vysvětlí ten všudypřítomný chlad. Přestože snímek patří mezi ty lepší adaptace Lovecraftových povídek a přijde mi velmi povedený, nejedná se o nějaký vrchol. Plus ošem vidím v tom, že se jedná o adaptaci pouze jedné povídky a ne kombinaci více děl jako v případě filmů Dagon (2001) nebo Pickman's Muse (2010). Což o to, nejsou špatné, ale krom spojení dvou děl jsou i volněji adaptované. Samostatně si ty povídky také zaslouží pozornost i za cenu kratší metráže. Obecně mi přijde škoda, že všechny adaptace jeho díla jsou nízkorozpočtové a tím nedostanou patřičné světlo pozornosti a možného uznání. A i proto nepřestanu truchlit za del Torovo odpískané V horách šílenství


Nejtemnější zlo (2009) je regulérně jeden z nejhorších filmů, co jsem kdy viděla. Cthulhu-dík (nebo spíš Yog Sothoth-dík), že se jedná jen o TV film a nešlo to do kin, i jen 89 minut zírat do zdi je přínosnější než tohle dílo. Lovecraftovu Hrůzu v Dunwichi to adaptuje velmi volně a ve finále máte pocit, že víc než o příběh jde o to, že se hlavní dva protagonisté rozvedli. Ale notak. Tady není jediná věc, co by se dala vyzdvihnout: děj je mizerný, postavy jsou mizerné a o efektech a maskách je už tuplem škoda mluvit. Kdybych nebyla zvědavá, jak se poperou s Wilburovým nezemským dvojčetem, ani bych to nedokoukala, takhle se mohu proklínat, že jsem to udělala. Ale abych tvůrcům nekřivdila, Lavinie Whateleyoá byla dost šílená na to, aby mi jako jediná postava víc utkvěla v paměti. Tuhle volbu si budu vyčítat ještě dlouho.


The Taming of The Shrew (1967) je asi nejvěrnější adaptací Shakespearova díla, co jsem měla možnost vidět. Konkrétně adaptaci Zkrocení zlé ženy jsem viděla ve verzi 10 důvodů proč tě nenávidím, kde se převod do americké střední školy kupodivu vcelku povedl. Ovšem verze s Elizabeth Taylor a Richardem Burtonem je úplně jiné kafe. Elizabeth je jako Kateřina skvělá. Ano, stejně jako ostatní herci i ona přehání, ale pořád je v tom skvělá. A Richard Burton se k ní jako partner hodí, není divu, že byli manželé. A že povahu svého manželství převedli i do tohohle filmu. Je jen trochu škoda, že zbytek filmu těm dvěma nestačí a jeho postavy vám prošumí hlavou bez jakékoliv stopy. Sotva jsem si zapamatovala Kateřiny otce a Blanku, zbytek neměl šanci. Taky mě místy iritoval sám Burton, na můj vkus občas přeháněl moc a tím byl dost protivnou postavou. Kateřiny mi kvůli tomu bylo dost líto. To ovšem nic nemění na tom, že film jako takový je parádní a rozhodně stojí za zkouknutí. A já mám aspoň motivaci se pustit i do jeho předlohy.


Začínám si říkat, že nevím, proč jsem s těmi filmy tak otálela. Nikdy se mi na ně totiž nechtělo dívat samotné, ne že bych se bála, ale pro ten princip. Jenže pak jsem si zvykla a stal se z nich ideální společník pro mizerné nálady. Pro podzim jako stvořené!

Žádné komentáře:

Okomentovat