Magický průvodce krizí středního věku
Olli Suominen zabředl do rutiny. Je šéfredaktorem nakladatelství Kirjatorni vydávající hlavně populárně-naučné a knihy pro děti, má manželku a syna, bydlí v domě plném křivých úhlů, dochází do filmového klubu a neustále ztrácí deštníky. Jenže to všechno se změní, když se ukáže jeho dětská láska, dívka v hruškových šatech.
Přestože moje knihovna zrovna neoplývá beletrií, ať klasickou či současnou, neustále sleduji co vychází a jaké to má ohlasy. Občas mě něco zaujme a já si řeknu, že bych si měla zase trochu rozšířit svoje literární obzory. Navíc když je v tom ještě faktor kombinace oblíbené země a žánru, což pro mě Finsko i magický realismus jsou. A s finským podivnem jsem se opravdu moc chtěla seznámit. Literární spolek Laury Sněžné mám sice také na wishlistu, Magický průvodce městem pod pahorkem má ale dva různé konce. Nic víc v rozhodování mezi těmito dvěma knihami moje zvědavost nepotřebovala.
Nejprve se s Ollim musíme seznámit. Je to úplně obyčejný a průměrný čtyřicátník, manžel, otec a vážený občan města Jyväskylä. Neustále ztrácí a zase kupuje deštníky, dochází do filmového klubu a pro svoje nakladatelství se snaží získat nějaký trhák. Když se mu to povede a získá novou knihu úspěšné autorky Kerttu Karaové, své staré lásky, dostihne ho zdánlivě uzavřená událost z jeho mládí. Kniha je rozdělena na 3 části, zakončených pro Olliho vždy nějakou podstatnou událostí. Postupně tak sledujeme Olliho probouzení staré lásky a snahu vymanit se každodenní rutiny. To je doplněné jak výňatky z Kerttuiny knihy Filmový průvodce životem, tak vzpomínkami na Olliho mládí s Tourulskou pětkou a tajné chodby. Všechny střípky se postupně skládají do jednoho smysluplného, ale tíživého celku. Neustále zmiňované tajné chodby totiž neobsahují jen vysokou hustotu magických V-částic, ale jsou i strážci Kerttuina tajemství.
Magický průvodce městem pod pahorkem je rozhodně zvláštní kniha a to nejen pro rozdělený konec. Příběh totiž spojuje několik různě tabuizovaných témat do jednoho hořkosladkého, cinematického celku. Přestože je to mé první setkání s takzvaným finským podivnem a kniha slibuje mix různých žánrů, já viděla hlavně magický realismus. Navíc jsem byla trochu zklamaná, protože jsem pod pojmem finské podivno čekala víc a ve finále mám pocit, že můj milovaný Japonec Haruki Murakami má většinu knih divnějších než je samotný Magický průvodce. To ale neznamená, že mě kniha nebavila, jen jsem čekala něco víc. Taky mě trochu iritovala cinematičnost příběhu a její neustálé rozebírání, na druhou stranu to do té knihy prostě patří, ten příběh tím žil. Bavil mě koncept V-částic, kterým Kerttu zdůrazňovala magičnost a výjimečnost konkrétních míst. Podobné prvky v knihách ve mě vždy vzbouzí chuť to zkusit taky a propadnout magii fantazie. Konkrétně v tomhle případě zpomalit, dívat se okolo sebe a užívat si kouzlo míst okolo sebe. A jsem si zatraceně jistá, že jedno místo s vysokou hustotou V-částic mám rovnou pod barákem kde bydlím.
Potěšilo mě i to, že abych si mohla přečíst druhý konec, nemusím si kupovat druhou knihu, protože Paseka ho dala k dispozici na internet. Také jsem moc ráda, že moje kniha obsahuje verzi "Facebook". Možná je to tím, že jsem ji četla jako první, ale dle mého názoru knize prostě sluší víc. Protože konec "nejfilmovější" je prakticky esencí toho, co mi vadilo a rozhodně by mi to zkazilo získaný dojem. Takhle už jsem vstřebala vše potřebné a teprve pak jsem se rozčílila. Plus jsem si užila překvapení toho, že jsem si o rozdělených koncích nic nezjišťovala, ani v knihkupectví knihu neprohlížela, abych si vybrala. Já jí totiž nemohla ani najít a musela jsem si nechat pomoct prodavačkami. Takže ve finále jsem vděčná jim, za dobrý výběr nebo šťastnou ruku, to už nezjistím.
Zpracování knihy mě tak nadchlo, že ho nemohu nezmínit. Ve čtení mě nerušily chyby a překlepy, nejasné formulace překladatele, samotná brožovaná vazba je moc pěkně udělaná a obálka je naprosto parádní. Plus mě potěšilo a příjemně překvapilo, když jsem se v tiráži dočetla o použití písem Baskerville a Comenia Sans z produkce typografa Františka Štorma. Nejen, že se s tím běžně v knihách nesetkávám, ale prostě jsem Štormův fanoušek na všech frontách jeho umění.
Upřímně se mi už hodně dlouho nestalo, že bych po dočtení knihy měla hrozně depresivní dojmy a tím i podobnou náladu. Magickému průvodci se tahle knižní kocovina povedla tak dokonale, že se mi ani nechtělo rozečíst nic nového. Na jednu stranu jsem byla zklamaná z toho, že jsem čekala něco jiného, na druhou mi zůstal pocit, že přesně tak to mělo být a jedině tak to celé dává smysl, ať je to sebesmutnější. To rozčarování mi prakticky zůstává doteď. Než jsem začala číst, přišlo mi nadsazené prohlášení, že se mnou kniha zůstane ještě dlouho po otočení poslední stránky a ono to tak nakonec je. I když neskáču nadšením, tak se mi ta kniha dostala pod kůži. Finské podivno mě asi vážně dostalo a budu ho muset víc prozkoumat.
Magický průvodce městem pod pahorkem (Harjukaupungin Salakäytävät)/ napsal Pasi Ilmari Jääskeläinen/ brožovaná/ vydalo nakladatelství Paseka v roce 2017/ přeložil Vladimír Piskoř/ 336 stran.
Nejprve se s Ollim musíme seznámit. Je to úplně obyčejný a průměrný čtyřicátník, manžel, otec a vážený občan města Jyväskylä. Neustále ztrácí a zase kupuje deštníky, dochází do filmového klubu a pro svoje nakladatelství se snaží získat nějaký trhák. Když se mu to povede a získá novou knihu úspěšné autorky Kerttu Karaové, své staré lásky, dostihne ho zdánlivě uzavřená událost z jeho mládí. Kniha je rozdělena na 3 části, zakončených pro Olliho vždy nějakou podstatnou událostí. Postupně tak sledujeme Olliho probouzení staré lásky a snahu vymanit se každodenní rutiny. To je doplněné jak výňatky z Kerttuiny knihy Filmový průvodce životem, tak vzpomínkami na Olliho mládí s Tourulskou pětkou a tajné chodby. Všechny střípky se postupně skládají do jednoho smysluplného, ale tíživého celku. Neustále zmiňované tajné chodby totiž neobsahují jen vysokou hustotu magických V-částic, ale jsou i strážci Kerttuina tajemství.
Magický průvodce městem pod pahorkem je rozhodně zvláštní kniha a to nejen pro rozdělený konec. Příběh totiž spojuje několik různě tabuizovaných témat do jednoho hořkosladkého, cinematického celku. Přestože je to mé první setkání s takzvaným finským podivnem a kniha slibuje mix různých žánrů, já viděla hlavně magický realismus. Navíc jsem byla trochu zklamaná, protože jsem pod pojmem finské podivno čekala víc a ve finále mám pocit, že můj milovaný Japonec Haruki Murakami má většinu knih divnějších než je samotný Magický průvodce. To ale neznamená, že mě kniha nebavila, jen jsem čekala něco víc. Taky mě trochu iritovala cinematičnost příběhu a její neustálé rozebírání, na druhou stranu to do té knihy prostě patří, ten příběh tím žil. Bavil mě koncept V-částic, kterým Kerttu zdůrazňovala magičnost a výjimečnost konkrétních míst. Podobné prvky v knihách ve mě vždy vzbouzí chuť to zkusit taky a propadnout magii fantazie. Konkrétně v tomhle případě zpomalit, dívat se okolo sebe a užívat si kouzlo míst okolo sebe. A jsem si zatraceně jistá, že jedno místo s vysokou hustotou V-částic mám rovnou pod barákem kde bydlím.
Potěšilo mě i to, že abych si mohla přečíst druhý konec, nemusím si kupovat druhou knihu, protože Paseka ho dala k dispozici na internet. Také jsem moc ráda, že moje kniha obsahuje verzi "Facebook". Možná je to tím, že jsem ji četla jako první, ale dle mého názoru knize prostě sluší víc. Protože konec "nejfilmovější" je prakticky esencí toho, co mi vadilo a rozhodně by mi to zkazilo získaný dojem. Takhle už jsem vstřebala vše potřebné a teprve pak jsem se rozčílila. Plus jsem si užila překvapení toho, že jsem si o rozdělených koncích nic nezjišťovala, ani v knihkupectví knihu neprohlížela, abych si vybrala. Já jí totiž nemohla ani najít a musela jsem si nechat pomoct prodavačkami. Takže ve finále jsem vděčná jim, za dobrý výběr nebo šťastnou ruku, to už nezjistím.
Zpracování knihy mě tak nadchlo, že ho nemohu nezmínit. Ve čtení mě nerušily chyby a překlepy, nejasné formulace překladatele, samotná brožovaná vazba je moc pěkně udělaná a obálka je naprosto parádní. Plus mě potěšilo a příjemně překvapilo, když jsem se v tiráži dočetla o použití písem Baskerville a Comenia Sans z produkce typografa Františka Štorma. Nejen, že se s tím běžně v knihách nesetkávám, ale prostě jsem Štormův fanoušek na všech frontách jeho umění.
Upřímně se mi už hodně dlouho nestalo, že bych po dočtení knihy měla hrozně depresivní dojmy a tím i podobnou náladu. Magickému průvodci se tahle knižní kocovina povedla tak dokonale, že se mi ani nechtělo rozečíst nic nového. Na jednu stranu jsem byla zklamaná z toho, že jsem čekala něco jiného, na druhou mi zůstal pocit, že přesně tak to mělo být a jedině tak to celé dává smysl, ať je to sebesmutnější. To rozčarování mi prakticky zůstává doteď. Než jsem začala číst, přišlo mi nadsazené prohlášení, že se mnou kniha zůstane ještě dlouho po otočení poslední stránky a ono to tak nakonec je. I když neskáču nadšením, tak se mi ta kniha dostala pod kůži. Finské podivno mě asi vážně dostalo a budu ho muset víc prozkoumat.
Magický průvodce městem pod pahorkem (Harjukaupungin Salakäytävät)/ napsal Pasi Ilmari Jääskeläinen/ brožovaná/ vydalo nakladatelství Paseka v roce 2017/ přeložil Vladimír Piskoř/ 336 stran.
Žádné komentáře:
Okomentovat