Filmové střípky #1

Stav mého filmového rozhledu už jsem tu možná někdy zmiňovala. Je totiž dost tristní. Ale protože jsem se naučila si brát počítač do postele (tzn. stojí na nočním stolku) a čučet na film před spaním, pomalu se zlepšuju. Rozhodně se aspoň snažím, i neusnout je občas boj. 

Ujeté filmy mě vždycky bavily. Takže když jsem po vydání Kung Fury objevila i Iron Sky (2012), bylo jasné, že to chci vidět. Náckové na odvrácené straně měsíce ve finské režii? Sem s nimi. Jenže stejně jako u knih je moje čekací doba prostě dlouhá... a kdybych si přečetla něco recenzí a názorů, asi bych se na to ve finále ani nepodívala. Nápad je to sice super, ujeté je to taky dost, ale jakmile vás na filmu baví jen začátek a konec a vše mezitím je jen prapodivná, rádoby vtipná vata, iritují vás snad všechny postavy a celé to vlastně ani nemá koukatelný děj, radostí skákat nebudete. Já mám ráda divné a ujeté věci, vážně mám, ale tohle bylo moc i na mě, nebo mi prostě jen ten geniální vtip unikl. Za mě fakt ne. 

Na Get Out (2017) jsem se dost těšila, ale i jsem se dost bála výsledku. S režisérem Jordanem Peelem mám zkušenost pouze skrze skeče Key & Peele a o nich zrovna nemohu říct, že bych byla jejich fanouškem. Párkrát jsem se u nich zasmála, ale jinak mě výrazněji nechytli. Ovšem americký horor zaměřený na téma rasové nesnášenlivosti zněl vzhledem k její historii dost přitažlivě a moje zvědavost byla veliká. A začátek vypadal fakt dobře. Atmosféra pozvolna houstla, postavy se chovaly patřičně divně (všichni byli až moc přátelští) a postupně se objevují další a další divné skutečnosti. To byla naprostá paráda. Co mi ovšem vadilo, bylo hysterické chování hlavního hrdiny, že je přeci něco špatně a všichni se chovají divně. Bla, bla, bla, miláčku pojeďme pryč! Působilo přehnaně a neuvěřitelně. Oproti tomu byla hlavní padouška se svojí chladnou racionalitou perfektní, stejně jako divně se chovající černošské služebnictvo. Klobouk dolů. No ale pak přišel finální zvrat. Super je, že se dozvíme o co jde (parádní nápad), ale provedení a útěk hlavního hrdiny bylo stejně jako předtím jeho hysterie nepřesvědčivé. A navíc strašně uspěchané. Takže zjednodušeně – očekávání velká, výsledek zklamal. Díky, ne.

Na Insidious (2010) mě nalákalo hlavně jméno režiséra Jamese Wana, oba díly The Conjuring (2013, 2016) mě vážně bavily a ráda se na ně podívám znovu. Sice je Insidious předchází, ale v tom nevidím problém, jedná se přeci o chlápka, co natočil první Saw (2004)! Děj zavání vcelku obyčejnou duchařinou, ale baví mě snaha podat ji trochu jinak. Atmosféra skvěle houstne a i když je každá lekačka čekatelná, zanechá po sobě slušné znepokojení. Jenže to vše samozřejmě doprovází hudba a ta je pro mě problém. Sice je sama o sobě dost znepokojivá, ale nesedí mi konkrétní situaci. Víckrát mi tak atmosféru zničila, než podpořila, což je prostě špatně. Taky mi občas vadily dialogy, byly nelogické a postavy se v nich chovaly dost hystericky. Proč?! Jo a ani hlavní postrach mě taky dvakrát neoslnil, lépe dělal dokud se schovával ve stínu. Konec zase zahrál na děsivější notu a příjemně naladil na pokračování. Kolem a kolem, Insidious není nic super děsivého, ale je to koukatelná duchařina na jeden večer. Nic víc.

Oproti tomu Insidious 2 (2013) mě trochu zklamalo. Navazuje sice prakticky bezprostředně na první díl, ale tím mu bere kouzlo. Děj se tentokrát rozděluje hned do 3 dějových linek a pohybujeme se v minulosti i současnosti. A přesně v tom je problém. Nejen, že je tím rozmělněn děj a částečně i atmosféra, pohyb v minulosti osvětlí i záhadné události z prvního dílu, což z mého pohledu kazí i film jako takový. Některé tajemno by mělo zůstat zachováno, v tom je právě jeho kouzlo. Tady je těch otázek zodpovězeno prostě moc. Nadšenecké natáčení domácí kamerou je taky poněkud zvláštní volba. Plusem ovšem je, že ubyla otravná hudba, nelogické scény, lekačky, ale jak jsem už zmínila, bohužel i atmosféra. To bohužel nezvládla zachránit ani duch psycho matky, který sem tam zasáhl, ačkoliv byl skvělým prvkem. Navíc to mohlo skončit tím happy endem, žádný další díl. Takhle zůstává jen pachuť rozpaků a zklamání. 

A borcem na konec je It (2017). Pro začátek by asi bylo dobré říct, že ačkoliv jsem fanoušek hororu, rozhodně nejsem fanoušek Kinga. Nikdy mě prostě jako autor neoslovil. Ovšem filmové adaptace jeho děl můžu, stále čekám, že mě nějaká přesvědčí, že si předlohu prostě musím přečíst. Na It jsem ale byla zvědavá, i když okolo jeho natáčení byl neskutečný povyk a čekalo se od toho hodně. Já taky čekala hodně, doufala jsme v řádný horor v kinech a tím pádem i parádní zážitek. A byla jsem zklamaná. Že se horory stavějí na lekačkách jsem sice zvyklá, ale že tím prakticky hororové prvky končí mě vždycky zamrzí. Navíc když snad všechny ty lekačky byly i v trailerech, plus jsou všechny dost očekávatelné, čímž ztratíte i tu poslední špetku překvapení. Nezachrání to ani nudný děj a o tom šilhajícím a slintajícím klaunovi škoda mluvit, ten byl zklamáním sám o sobě. Už jen scéna s únosem Georgieho mi přišla mnohem atmosféričtější a děsivější z původní minisérie s Timem Currym (1990). Když se ale na film díváte jako na komedii, hned to dává větší smysl. Upřímně je to už dlouho, co jsem se u hororu takhle pobavila (styďte se filmaři!). Scény s kamenováním u řeky, tancující Pennywise nebo koupelnový gejzír krve jinak prostě brát nejdou. Škoda. Ve finále na mě ale film měl požadovaný účinek, já si prostě tu knihu musím přečíst a budu doufat, že pak It uvidím v lepším světle.

Ačkoliv jsou zmíněné filmy pro mě spíš zklamáním, filmové okénko tu není naposledy. Přichází zima, dlouhé studené noci, spousta prokrastinace, pletení a tím i spousta filmů. Doufám, že příště budu mít lepší ruku ve výběru.