Střípky #6
Protože čtu rychleji, než zvládám psát recenze. Protože jsem zmíněné knihy četla před delší dobou. Protože si každý kniha zaslouží zmínit. Vítejte u dalších střípků.
Malí bohové jsou sice nezařazenou knihou, zato jednou z těch nejzábavnějších. Pratchett nás vezme do dogmatické Omnie, která jako jediná zná, udržuje a nekompromisně prosazuje pravdu o kulaté zemi otáčející se kolem Slunce, uctívající jediného boha Oma a čekající na osmého proroka. Než k novicovi Brutovi jeho bůh promluví... Háčkem je, že vypadá jako želva. Který bůh by se vtělil do želvy? A navíc tvrdil, že žádnému prorokovi nic nenadiktoval? Malí bohové jsou nadčasovou, vtipnou a inteligentní satirou na prakticky jakékoliv náboženství ukazující, že víra v boha a víra v systém okolo daného boha vystavěný, jsou dvě naprosto odlišné věci. A že charismačtí vůdci a organizace jako je kvizice mění dějiny jako lusknutím prstu. Přestože se mi do čtení strašlivě nechtělo, protože mě nezařazené knihy moc nebaví, byla jsem vážně mile překvapena. Spíš nadšená. Pratchett si s tématem náboženského fanatismu a fundamentalismu poradil na výbornou a já se skvěle bavila i mě místy zamrazilo. Jedinou výtku mám v lehké rozvleklosti, trocha krácení by knize rozhodně neublížila. Ale víte co? A přece kráčí!
Knize Hon na ovci jsem původně chtěla věnovat celou recenzi, ale pak jsem si to rozmyslela. Proč? Protože je to Murakami, jak ho všichni jeho čtenáři známe. Ano, je tam spousta materiálu k analýze a podrobnému rozebrání autorova pohledu na kolonizaci Japonska, ale nechci se pouštět do něčeho k čemu neznám všechny historické souvislosti (a nemám čas je načíst) a navíc bych si musela udělat velké opáčko jeho pozdějších děl pro srovnání. Děj je na symbolické rovině pochopitelný i bez těchto znalostí, navíc doslov překladatele Tomáše Jurkoviče mnohé osvětlí. Přestože se jedná teprve o autorovu třetí knihu, lze tu najít prvky, které jsou pro něj typické dodnes. Nechybí sexualita, jeho vášeň pro hudbu, naprosto průměrný a manipulovatelný hrdina beze jména nebo těžko vysvětlitelné prvky a události. Přesto je na knize cítit, že je jiná, že se Murakami jako autor teprve vyvíjí a hledá. A upřímně, je to lepší kniha než pozdější Norské dřevo. Navíc díky symbolice ovce vám oproti jiným Murakamiho knihám zanechá spoustu materiálu k přemýšlení a zůstane tak s vámi ještě nějakou dobu po přečtení a to vůbec není zlé.
Čarodějky se vrátili z cest a Magrátu čeká svatba s Verencem. A následně královnování. Bábi se Stařenkou mají mezitím jiný problém. Začal čas kruhů v obilí a několik mladých dívek, toužících se stát čarodějkami, si začalo zahrávat s elfy. Zeměplošští Dámy a pánové jsou sice krásná stvoření, ale taky pěkně krvelačná a není radno si s nimi zahrávat. Navíc do Lancre se na svatbu chystají i mágové z Neviditelné univerzity... Čtrnáctá zeměplošská kniha je prakticky plná překvapení. A čarování. Navíc tu nechybí spousta starých známých z jiných knih, jako jsou právě mágové nebo Casanovlez. Nemohu si pomoct, ale oproti předchozím čarodějkám mi Dámy a pánové přijdou čtenářsky vlídnější, vtipnější a celkově čtivější. Tentokrát Magráta jako budoucí královna dostala více prostoru a vyloženě jí to svědčilo, konečně mě ta "zmoklá slepice" vážně bavila. Vcelku překvapí i Bábi Zlopočasná a to nejen silou, kterou v knize předvede. A Stařenka je pořád stejně dobromyslná a přitom děsivá, ale scénu s koupelí jen tak z hlavy nedostanu. Konečně mám pocit, že je Pratchett zde už ve formě a že jsem se do jeho knih dokázala začíst tak, že se těším na každou další nadcházející. Navíc každá Zeměplocha znamená i geniální Kantůrkův překlad a tomu se prostě odolává těžko.
Třetí díl myší hlídky s názvem Černá sekera je stejně jako předchozí dva případy naprosto kouzelné čtení. Tentokrát se navíc podíváme jak do historie, tak mimo myší teritoria. Jak název napovídá, podíváme se na zoubek tajemné černé sekeře a jejímu předposlednímu majiteli, Čakanovi. Ten je jako hlídkař jednou navštíven starší myší Emou tvrdící, že je jeho poslední žijící příbuzná a že potřebuje jeho pomoc při pátrání právě po černé sekeře. A tak se spolu vydají do neznáma... Dějově je příběh jednodušší, pohádkovější i smutnější a sledujeme pouze jedno poměrně přímočaré vyprávění. Jako když vážně vyprávíte báji. Kromě myšek se tu objeví i další druhy zvířat: Emini spřátelení ptáci, fretčí vládci ostrova Erš nebo liška. A Petersonova kresba jim neuvěřitelně sluší, hlavně té lišce. Lichotivá není ale pouze zvířatům, Čakanovo putování odhaluje i propracovanou architekturu zvířecích sídel. Jistě si také vzpomenete na neohrožené vikingy nebo středověkou gotiku. Jednoduše, opět je o co stát a i třetí díl myší hlídky byste si rozhodně měli přečíst!
Už je to nějaký ten pátek, co jsem sáhla po Kulhánkovi. A protože jsem si v rámci omezení prokrastinace s sebou kamkoliv teď začala brát jen čtečku, rozečetla jsem Noční klub (aneb jak moje metoda selhala). Moje očekávání byla vcelku velká, přeci jen Vyhlídka na věčnost i Cesta krve mě fakt bavily a Kulhánek je prostě česká legenda. Jenže já vám nějak nevím. Nejdřív jsem měla čtvrt knihy problém se začíst, přestože tam bylo dost akce i krve, mě to prostě nebavilo. Chytla jsem se až po dějovém zvratu, ale brzo ze mě nadšení zas spadlo a chytla jsem se zas až někde v poslední třetině. Ne, že by kniha nebyla čtivá, to ani náhodou, jen Kulhánek sklouzává k prosté ukecanosti a děj tím pro mě ztrácí. Zčásti to dělá i fakt, že jsem čekala, že fakt půjde o Noční klub, ne jen o jednoho z jeho členů. V tomhle ohledu mě třeba Cesta krve bavila více, tady mám jen pocit, že jde zas Maxmiliána jen v upíří verzi (dokonce taky nemá rád pavouky). Ani Ten druhý nechybí (ale tahle reference na Cestu mě fakt nadchla). Jenže... i když jsem dostala něco úplně jiného než jsem čekala, kdo by se u toho Kulhánkovo hláškování nebavil. A samozřejmě, že už čtu druhý díl...
A to by bylo pro dnešní Střípky vše, dušička má klid a já mohu konečně všechny knihy vrátit na jejich místo do knihovny. Tuhle fázi přečtené knihy mám hrozně ráda, je to jako když najdete pasující kus puzzle a obrázek vám začne dávat o trochu větší smysl.
Co vy, četli jste něco z mého současného výběru?
Malí bohové jsou sice nezařazenou knihou, zato jednou z těch nejzábavnějších. Pratchett nás vezme do dogmatické Omnie, která jako jediná zná, udržuje a nekompromisně prosazuje pravdu o kulaté zemi otáčející se kolem Slunce, uctívající jediného boha Oma a čekající na osmého proroka. Než k novicovi Brutovi jeho bůh promluví... Háčkem je, že vypadá jako želva. Který bůh by se vtělil do želvy? A navíc tvrdil, že žádnému prorokovi nic nenadiktoval? Malí bohové jsou nadčasovou, vtipnou a inteligentní satirou na prakticky jakékoliv náboženství ukazující, že víra v boha a víra v systém okolo daného boha vystavěný, jsou dvě naprosto odlišné věci. A že charismačtí vůdci a organizace jako je kvizice mění dějiny jako lusknutím prstu. Přestože se mi do čtení strašlivě nechtělo, protože mě nezařazené knihy moc nebaví, byla jsem vážně mile překvapena. Spíš nadšená. Pratchett si s tématem náboženského fanatismu a fundamentalismu poradil na výbornou a já se skvěle bavila i mě místy zamrazilo. Jedinou výtku mám v lehké rozvleklosti, trocha krácení by knize rozhodně neublížila. Ale víte co? A přece kráčí!
Knize Hon na ovci jsem původně chtěla věnovat celou recenzi, ale pak jsem si to rozmyslela. Proč? Protože je to Murakami, jak ho všichni jeho čtenáři známe. Ano, je tam spousta materiálu k analýze a podrobnému rozebrání autorova pohledu na kolonizaci Japonska, ale nechci se pouštět do něčeho k čemu neznám všechny historické souvislosti (a nemám čas je načíst) a navíc bych si musela udělat velké opáčko jeho pozdějších děl pro srovnání. Děj je na symbolické rovině pochopitelný i bez těchto znalostí, navíc doslov překladatele Tomáše Jurkoviče mnohé osvětlí. Přestože se jedná teprve o autorovu třetí knihu, lze tu najít prvky, které jsou pro něj typické dodnes. Nechybí sexualita, jeho vášeň pro hudbu, naprosto průměrný a manipulovatelný hrdina beze jména nebo těžko vysvětlitelné prvky a události. Přesto je na knize cítit, že je jiná, že se Murakami jako autor teprve vyvíjí a hledá. A upřímně, je to lepší kniha než pozdější Norské dřevo. Navíc díky symbolice ovce vám oproti jiným Murakamiho knihám zanechá spoustu materiálu k přemýšlení a zůstane tak s vámi ještě nějakou dobu po přečtení a to vůbec není zlé.
Čarodějky se vrátili z cest a Magrátu čeká svatba s Verencem. A následně královnování. Bábi se Stařenkou mají mezitím jiný problém. Začal čas kruhů v obilí a několik mladých dívek, toužících se stát čarodějkami, si začalo zahrávat s elfy. Zeměplošští Dámy a pánové jsou sice krásná stvoření, ale taky pěkně krvelačná a není radno si s nimi zahrávat. Navíc do Lancre se na svatbu chystají i mágové z Neviditelné univerzity... Čtrnáctá zeměplošská kniha je prakticky plná překvapení. A čarování. Navíc tu nechybí spousta starých známých z jiných knih, jako jsou právě mágové nebo Casanovlez. Nemohu si pomoct, ale oproti předchozím čarodějkám mi Dámy a pánové přijdou čtenářsky vlídnější, vtipnější a celkově čtivější. Tentokrát Magráta jako budoucí královna dostala více prostoru a vyloženě jí to svědčilo, konečně mě ta "zmoklá slepice" vážně bavila. Vcelku překvapí i Bábi Zlopočasná a to nejen silou, kterou v knize předvede. A Stařenka je pořád stejně dobromyslná a přitom děsivá, ale scénu s koupelí jen tak z hlavy nedostanu. Konečně mám pocit, že je Pratchett zde už ve formě a že jsem se do jeho knih dokázala začíst tak, že se těším na každou další nadcházející. Navíc každá Zeměplocha znamená i geniální Kantůrkův překlad a tomu se prostě odolává těžko.
Třetí díl myší hlídky s názvem Černá sekera je stejně jako předchozí dva případy naprosto kouzelné čtení. Tentokrát se navíc podíváme jak do historie, tak mimo myší teritoria. Jak název napovídá, podíváme se na zoubek tajemné černé sekeře a jejímu předposlednímu majiteli, Čakanovi. Ten je jako hlídkař jednou navštíven starší myší Emou tvrdící, že je jeho poslední žijící příbuzná a že potřebuje jeho pomoc při pátrání právě po černé sekeře. A tak se spolu vydají do neznáma... Dějově je příběh jednodušší, pohádkovější i smutnější a sledujeme pouze jedno poměrně přímočaré vyprávění. Jako když vážně vyprávíte báji. Kromě myšek se tu objeví i další druhy zvířat: Emini spřátelení ptáci, fretčí vládci ostrova Erš nebo liška. A Petersonova kresba jim neuvěřitelně sluší, hlavně té lišce. Lichotivá není ale pouze zvířatům, Čakanovo putování odhaluje i propracovanou architekturu zvířecích sídel. Jistě si také vzpomenete na neohrožené vikingy nebo středověkou gotiku. Jednoduše, opět je o co stát a i třetí díl myší hlídky byste si rozhodně měli přečíst!
Už je to nějaký ten pátek, co jsem sáhla po Kulhánkovi. A protože jsem si v rámci omezení prokrastinace s sebou kamkoliv teď začala brát jen čtečku, rozečetla jsem Noční klub (aneb jak moje metoda selhala). Moje očekávání byla vcelku velká, přeci jen Vyhlídka na věčnost i Cesta krve mě fakt bavily a Kulhánek je prostě česká legenda. Jenže já vám nějak nevím. Nejdřív jsem měla čtvrt knihy problém se začíst, přestože tam bylo dost akce i krve, mě to prostě nebavilo. Chytla jsem se až po dějovém zvratu, ale brzo ze mě nadšení zas spadlo a chytla jsem se zas až někde v poslední třetině. Ne, že by kniha nebyla čtivá, to ani náhodou, jen Kulhánek sklouzává k prosté ukecanosti a děj tím pro mě ztrácí. Zčásti to dělá i fakt, že jsem čekala, že fakt půjde o Noční klub, ne jen o jednoho z jeho členů. V tomhle ohledu mě třeba Cesta krve bavila více, tady mám jen pocit, že jde zas Maxmiliána jen v upíří verzi (dokonce taky nemá rád pavouky). Ani Ten druhý nechybí (ale tahle reference na Cestu mě fakt nadchla). Jenže... i když jsem dostala něco úplně jiného než jsem čekala, kdo by se u toho Kulhánkovo hláškování nebavil. A samozřejmě, že už čtu druhý díl...
A to by bylo pro dnešní Střípky vše, dušička má klid a já mohu konečně všechny knihy vrátit na jejich místo do knihovny. Tuhle fázi přečtené knihy mám hrozně ráda, je to jako když najdete pasující kus puzzle a obrázek vám začne dávat o trochu větší smysl.
Co vy, četli jste něco z mého současného výběru?
Žádné komentáře:
Okomentovat