Z aktuálního života - vyčerpání, stres a ztráta iluzí
Ať se snažím sebevíc, nejsem schopná udržet nějakou pravidelnost. Nápadů, motivů, postřehů mám dost, ale jakmile mám volnou chvíli, tak si radši sednu k seriálu a vypnu, než ještě nad něčím přemýšlet. Nějak se mi kupí věci, co potřebuji udělat, musím udělat a chci vyzkoušet, ale času na to všechno mám čím dál méně. Já už skoro nemám ani čas se najíst :D. Ale vezmu to všechno popořadě...
Ráda bych řekla, že jsem pilný student a všechno zvládám v termínech a včas. Vážně ráda. Ale překvapivě to tak není. Zkoušky jsem sice zvládla všechny na poprvé, ale na svoje výsledky rozhodně pyšná nejsem. Jasně, lze argumentovat tak, že nikdo nebude koukat na moje výsledky, nikdo se po nich nebude ptát, ale pocit osobního selhání mi tím nikdo nesebere. Mohla jsem to vše zvládnout líp, já vím, že mohla, ale prostě to nešlo. Taky bych strašně ráda řekla, že mám rozepsanou bakalářku, že mě to baví a jde to pěkně od ruky. Zase nic. Vedoucímu slibuji už hodně dlouho, že mu dodám alespoň úvod a hrubou osnovu a já zatím hrdinsky přečetla jen jeden text. Ani nevím jak začít, prostě nevím. Doufám, že až začnu a překopu se přes ten nejhorší začátek, tak se to pak rozjede samo a půjde to. Navíc ať se snažím, jak se snažím, já si to téma prostě neoblíbím, takže ještě povedeme malý boj. Začínám trochu panikařit, asi si na Alfreda vylepím stopařskou poučku "Nepropadejte panice!", ale nevím, jestli to pomůže.
Další žrout času je nová brigáda. Strašně mě to baví, ale těch 13 hodin, co tam vždycky jsem je dost vyčerpávajících, že jen padnu a spím. Strašně optimisticky jsem si myslela, že až budu mít volnou chvíli, tak tam budu dělat věci do školy a skutek utek. Pak mám taky stíhat a nepanikařit, že... no, za blbost se platí. Na druhou stranu stíhám číst knihy, co se mi kupí ve čtečce i knihovničce, tak aspoň něco stíhám:). Po Novém roce jsem si dokonce koupila malý počítač, abych opravdu mohla na školních věcech pracovat kdekoliv, včetně práce a víte co? Hned jakmile chytnu signál wifi, tak radši koukám na anime a zevluju na netu, jsem hrozně zoufalý případ.
Čas, co mi nesežrala práce nebo škola mi teď vyplňují starosti ohledně nového bytu. Nejprve jsem se svojí současnou spolubydlící asi měsíc hledala vhodný byt, který bychom ve dvou zvládly poplatit a když jsme našly naprosto fantasticky ohromný byt za krásnou cenu, musely jsme začít s generálním úklidem a renovacemi (proč myslíte, že byl tak levný?). Jakmile jsme ho ale daly do pucu, je krásný, strašně moc :). Navíc je v historickém centru Plzně s výhledem přímo na náměstí, což je super při monster akcích jako bylo zahájení Plzně jako hlavního města kultury 2015.
I když už dva měsíce bydlíme, byt je pořád ve fázi úprav a oprav, protože na to není tolik času a peněz. Například já mám v pokoji stále tak ¾ nábytku, protože můj drahý bohužel nemá čas mi dodělat poličky na stěny, kam uložím svojí nemalou knižní sbírku a takový ten školní stuff. Takže můj pokoj vypadá jako větší skladiště než obvykle :D. Navíc, jakmile jsme si začaly myslet, že máme konečně trochu klidu, přišel nám nedoplatek za elektriku. A to prosím jen za dva měsíce, co tam bydlíme. Takže z levného nájmu v pohádkovém bytu se stal dlouhodobě neudržitelný závazek. Což znamená, že jeden z pokojů musíme dodělat, abychom mohli hledat dalšího člověka, který s námi bude ochotný bydlet a my to nemusely pustit.
K tomu všemu se přidala neskutečná únava, nechuť a celkové vyčerpání, které vedlo k tomu, že jsem se uzavřela do sebe a komunikovala jen s lidmi, se kterými jsem musela. A když se mi konečně podařilo se dostat přes zkouškové a následující akce, začínám se postupně vracet k normálnímu životu a komunikaci s lidmi. Jde to pomalu, přijdu si najednou strašně staře a naprosto bez energie. Nejvíce se to projeví, jakmile chci realizovat některý ze svých nápadů, o něco se pokusit. Každý nápad se mi sice usadí v hlavě, ale zůstane zakuklený jako larva motýla a já se k němu nemohu dostat. Některé se mnou nakonec nechají prozkoumat, jiné mě k sobě nikdy nepustí. Možná to tak má být, nevím. Ani nemohu říct, že nápady, ke kterým se dostanu se promění v něco geniálního, jsou to spíš takové moje malé zrůdičky. Co na tom, jsou moje a mohou dál růst, sílit a vylepšovat se a i to se počítá :).
Ráda bych řekla, že jsem pilný student a všechno zvládám v termínech a včas. Vážně ráda. Ale překvapivě to tak není. Zkoušky jsem sice zvládla všechny na poprvé, ale na svoje výsledky rozhodně pyšná nejsem. Jasně, lze argumentovat tak, že nikdo nebude koukat na moje výsledky, nikdo se po nich nebude ptát, ale pocit osobního selhání mi tím nikdo nesebere. Mohla jsem to vše zvládnout líp, já vím, že mohla, ale prostě to nešlo. Taky bych strašně ráda řekla, že mám rozepsanou bakalářku, že mě to baví a jde to pěkně od ruky. Zase nic. Vedoucímu slibuji už hodně dlouho, že mu dodám alespoň úvod a hrubou osnovu a já zatím hrdinsky přečetla jen jeden text. Ani nevím jak začít, prostě nevím. Doufám, že až začnu a překopu se přes ten nejhorší začátek, tak se to pak rozjede samo a půjde to. Navíc ať se snažím, jak se snažím, já si to téma prostě neoblíbím, takže ještě povedeme malý boj. Začínám trochu panikařit, asi si na Alfreda vylepím stopařskou poučku "Nepropadejte panice!", ale nevím, jestli to pomůže.
Další žrout času je nová brigáda. Strašně mě to baví, ale těch 13 hodin, co tam vždycky jsem je dost vyčerpávajících, že jen padnu a spím. Strašně optimisticky jsem si myslela, že až budu mít volnou chvíli, tak tam budu dělat věci do školy a skutek utek. Pak mám taky stíhat a nepanikařit, že... no, za blbost se platí. Na druhou stranu stíhám číst knihy, co se mi kupí ve čtečce i knihovničce, tak aspoň něco stíhám:). Po Novém roce jsem si dokonce koupila malý počítač, abych opravdu mohla na školních věcech pracovat kdekoliv, včetně práce a víte co? Hned jakmile chytnu signál wifi, tak radši koukám na anime a zevluju na netu, jsem hrozně zoufalý případ.
Čas, co mi nesežrala práce nebo škola mi teď vyplňují starosti ohledně nového bytu. Nejprve jsem se svojí současnou spolubydlící asi měsíc hledala vhodný byt, který bychom ve dvou zvládly poplatit a když jsme našly naprosto fantasticky ohromný byt za krásnou cenu, musely jsme začít s generálním úklidem a renovacemi (proč myslíte, že byl tak levný?). Jakmile jsme ho ale daly do pucu, je krásný, strašně moc :). Navíc je v historickém centru Plzně s výhledem přímo na náměstí, což je super při monster akcích jako bylo zahájení Plzně jako hlavního města kultury 2015.
I když už dva měsíce bydlíme, byt je pořád ve fázi úprav a oprav, protože na to není tolik času a peněz. Například já mám v pokoji stále tak ¾ nábytku, protože můj drahý bohužel nemá čas mi dodělat poličky na stěny, kam uložím svojí nemalou knižní sbírku a takový ten školní stuff. Takže můj pokoj vypadá jako větší skladiště než obvykle :D. Navíc, jakmile jsme si začaly myslet, že máme konečně trochu klidu, přišel nám nedoplatek za elektriku. A to prosím jen za dva měsíce, co tam bydlíme. Takže z levného nájmu v pohádkovém bytu se stal dlouhodobě neudržitelný závazek. Což znamená, že jeden z pokojů musíme dodělat, abychom mohli hledat dalšího člověka, který s námi bude ochotný bydlet a my to nemusely pustit.
K tomu všemu se přidala neskutečná únava, nechuť a celkové vyčerpání, které vedlo k tomu, že jsem se uzavřela do sebe a komunikovala jen s lidmi, se kterými jsem musela. A když se mi konečně podařilo se dostat přes zkouškové a následující akce, začínám se postupně vracet k normálnímu životu a komunikaci s lidmi. Jde to pomalu, přijdu si najednou strašně staře a naprosto bez energie. Nejvíce se to projeví, jakmile chci realizovat některý ze svých nápadů, o něco se pokusit. Každý nápad se mi sice usadí v hlavě, ale zůstane zakuklený jako larva motýla a já se k němu nemohu dostat. Některé se mnou nakonec nechají prozkoumat, jiné mě k sobě nikdy nepustí. Možná to tak má být, nevím. Ani nemohu říct, že nápady, ke kterým se dostanu se promění v něco geniálního, jsou to spíš takové moje malé zrůdičky. Co na tom, jsou moje a mohou dál růst, sílit a vylepšovat se a i to se počítá :).
Žádné komentáře:
Okomentovat