úterý 17. února 2015

Dorota, děvčátko s tenkýma nohama

Jakmile mi skončilo největší zkouškové martyrium, kdy už jsem pomalu ani nevěděla jak se jmenuju a cokoliv psaného jsem nemohla ani vidět, nastal čas dohnat svoje knižní resty. Přes Vánoce se mi tu nakupilo kvantum knih, které netuším, kdy budu číst, ale pomaloučku a postupně se jimi budu prokousávat. První, jsem četla až nehezky dlouho (hanba mi), a měla ji zapůjčenou od Zvrhlé narcisky a tímto se jí opět omlouvám za kolosální zpoždění, které jsem získala a děkuji za zapůjčení:). Kniha není tak špatná, že mi to trvalo dlouho, to jen já jsem tak neschopná.

Kdo je vlastně ta Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama? Slovenka, která od mala trpí psychickými problémy a od asi 16 chodí k psychiatrovi. Žena, která překonává vlastní strach a meze a stačí jí málo, aby se vyburcovala k ještě větším výkonům. Možná je blázen a možná je bláznivá společnost, která ji tak označuje. Faktem ale je, že Dorota Nvotová není jen obyčejnou tuctovou herečkou a ženou.

Fulmaya je pro mě velmi zvláštní kniha. Víc než cokoliv jiného je to deník. Deník, do kterého si každý píše sny, zážitky, radosti i starosti, boj s osobními démony, všechny svoje lásky a románky a mnoho dalšího. Tak alespoň vypadá ten můj (ano, píšu si deník a jsem na to hrdá). Tenhle navíc obsahuje touhu najít a překonat sama sebe, neutíkat od problémů, najít někde domov. Necestovat kvůli cíli, ale cestě, zážitkům, lidem... Nestarat se o vlastní pohodlí a zažít toho co nejvíc. Nepřežívat a naprázdno snít, ale sebrat se, jednat a prostě naplno žít. To samozřejmě zahrnuje i nějakou tu neřízenou pařbu s místníma. Pro mě naprosto parádní přístup, který i mě samotnou motivuje k plnění si vlastních snů a vizí. Kniha je pro mě důkazem, že když člověk chce, tak to prostě nějak jde. Hodně oceňuji i její přístup k cestám. Víceméně ji nezajímají známá města a památky, protože znamenají mraky turistů. Vybírá si tak méně oblíbená města, památky nebo turistické trasy jako takové. Machu Picchu ji tak kvůli miliardě lidí naprosto otráví, ale z vyhlídky z okolních hor ji naprosto uchvátí. Na treku okolo Annapurny ji nezajímají trekeři z celého světa, ale popíjení s průvodci, nosiči a personálem ubytoven. Zajde roztočit buddhistické motlitební mlýnky, navštívit starého poustevníka a při chůzi se nechá vyhecovat k další cestě mimo původní plán. A vzhledem k tomu, že to není žádná křehotinka, tak je celý text řádně prošpikovaný peprnějšími výrazy. Výsledek ale nepůsobí vulgárně, naopak reálně dokreslí situaci a i pobaví. Kombinace jejího bezprostředního přístupu a upřímnosti, s jakou vše vypráví, je mi hrozně sympatická a proto jsem její dobrodružství zprvu hltala takřka jedním dechem. 



Pro mě přišel problém ve chvíli, kdy si Dorka zamotá svoje milostné vztahy. V tu chvíli jsem byla trochu otrávená, protože romanticky laděné knihy zrovna nevyhledávám. Jenže vynechat je z příběhu nebylo možné, protože se od toho odvíjí její další cesty, útrapy i chvíle štěstí. A tak jsem na ní přeci jen nezanevřela (jen ji asi na měsíc odložila). Ve finále už jsem se ale i já začala chytat a přát jí toho „muže jejího života“. (Což mě mimochodem fascinovalo. Byla schopná se zamilovat tak rychle, že i její rodiče v tom neměli úplně jasno.)

Vzhledem k tomu, že jsem tvor zvědavý a konec knihy mi nebyl dost, tak teď přijde něco málo spoilerů ve stylu „a co bylo dál?“. Kniha vyšla v roce 2011, takže jestli šťastný konec zůstal tak šťastný, se nedozvíme. Takže jsem hned po dočtení trochu googlila. Většinu informací lze najít v bulváru a tak to musíte brát drobet s rezervou. Ale faktem je, že si Jonnyho vzala, ale za 8 měsíců se rozvedli, protože se zamilovala do někoho jiného (to mě vrací do jednoho momentu v knize, kdy uzavřela dohodu s Bohem o to, že jí Jonnyho nevezme a ona kvůli tomu přestane kouřit). Dnes má syna Filipa se svým třetím manželem a žije v Rusku. 

Taky sirotčinec Happy Home, kde v Nepálu pracovala a finančně ho podporovala se ukázal jiným, než se tvářil. Brahmín Bishwa se svojí ženou děti týrali a za peníze přispěvatelů si stavěl domy jinde. Dorota proti němu zahájila boj, ale on podplatil dostatek úředníků a tak ona teď nesmí do Nepálu zpět, protože jí tam hrozí smrt. Happy Home tak získává poněkud ironický nádech.

Sečteno a podtrženo, Fulmaya je kniha hlavně pro snílky toužící po exotických dálkách a dobrodružstvích v divočině. Ale svoje si v ní jistě najdou i „běžní“ čtenáři. Není to jen o bláznivé herečce, ale o plnění snů a překonávání vlastních mezí. A to je neskutečně inspirativní.


Dorota Nvotová - Fulmaya ze slovenského originálu Fulmaya
Vydalo nakladatelství Motto v roce 2014

Žádné komentáře:

Okomentovat