Když smrt vypráví
Masově populární knihy jdou většinou mimo mě. Sahám po nich až ve chvíli, kdy poprask okolo nich opadne a já v klidu zjistím, jestli za to stojí. A občas sáhnu vedle.
Markus Zusak je australský spisovatel německého původu, který vydal čtyři knihy, než se mu podařilo se proslavit po celém světě. Začalo se o něm mluvit už v souvislosti s románem Posel, ale teprve Zlodějka knih mu přinesla mezinárodní pozornost a ohromný úspěch. Kniha byla přeložena do 63 jazyků a prodaly se miliony výtisků. Už je to nějaký pátek, co Zlodějka knih vyšla i u nás (vlastně 11 let), já ji ale prvně zaregistrovala až po vydání filmu z roku 2013. Název mě sice zaujal, ale tehdy jsem měla jiné priority (někdy tou dobou jsem propadla seriálové Game of Thrones) a brzo jsem na knihu (i film) zase zapomněla. Než se ke mě dostala v audio podobě.
Válka dětskýma očima
Liesel Memingerová je mladá dívka žijící se svými adoptivními rodiči v Německém městě Molching s relativně běžnými dětskými starostmi. Tedy zdánlivě, je rok 1939 a svět je na prahu druhé světové války. Děvče se pomalu sžívá se svou novou rodinou, nachází si přátele mezi svými vrstevníky a postupně objevuje svoji lásku ke knihám. Do toho navštěvuje Hitlerjugend, přátelí se s židovským boxerem Maxem, kterého schovávají ve sklepě, a při vhodných příležitostech krade knihy. I přes probíhající válku je ve svém novém domově šťastná, ale válka jednou přijde i do Himmelstrasse a Liesel o vše přijde.
Díky postupně se prohlubující lásce ke knihám je Lieselin svět rámován slovy, touze jim porozumět a nakonec i svůj příběh uchovat na papíře. A proto ho začne po večerech zapisovat. Dívčiny zápisky mapují necelých pět let jejího života, od ledna 1939 až do zhruba září 1943, kdy Liesel přežije bombardování své ulice a zápisník ztratí. V tu chvíli do příběhu vstupuje Smrt a chopí se vyprávění příběhu Zlodějky knih hezky od začátku. Ty dvě se setkají třikrát během několika let a právě po jejich posledním setkání najde Smrt Lieselin ztracený zápisník a uvnitř její příběh, tak jak ho stihla zapsat. Děj je rozdělený na deset částí a každá z nich nese název knihy, kterou Liesel zrovna ukradla nebo která jinak určovala svými slovy dané období dívčina života. Až na tu poslední, která je označena jejím titulem, Zlodějka knih.
Přestože děj vypráví Smrt, činí tak převážně z dětského pohledu Liesel a dle potřeby i jejích blízkých, čímž mapuje jejich život ve válkou zmítaném Německu. Smrt jako vypravěč do děje vstupuje různými poznámkami či teoriemi nebo ve chvílích pracovní povinnosti, čímž se knize snaží dodat nadhled a zasadit ji více do válečného kontextu. Zlodějka knih na mě i přesto působila hodně naivně a jaksi odtrženě od prostředí, jako by se jednalo o úplně jinou dobu a jinou válku. Příběh je plný německých slov (na můj vkus zbytečně moc) a zvláštních metafor, čpících touhou po originalitě. Nejprve jsem nad tím mávla rukou, ale časem mě obojí začalo iritovat. Možná jen postrádám dostatek citu pro autorovu poetiku, ale spojení jako chlorové oči, lepenkový obličej nebo výstřik smíchu mi přišly víc smutné, než originální.
Vlídný hlas Smrti
Zdejší Smrt mi připomíná zeměplošského Smrtě - ačkoliv lidem plně nerozumí, sama umí být velmi vřelá a lidská. A Vilma Cibulková tohle svým projevem skvěle vystihla. Ať už takřka něžným tónem doprovázejícím zemřelé, tak širokou paletou emocí věnovanou stále živým. Celek tak v jejím podání působí jako místy smutné, ale přesto laskavé vyprávění o jedné zvláštní dívce a jejím životě za války. Audiokniha je zpracovaná ve standardu vydavatelství OneHotBook s obálkou shodnou s knižním vydáním a autorskou hudbou pohybující se od melancholických tónů se zlověstným zvukem bubnu, hudbou jak z hrací skřínky až po téměř pochodovou melodii. Do finálního zpracování se sice dostal i přeřek (prosinec 19. září jednoduše praští do ucha), ale můj hlavní problém byl v něčem jiném.
Knižní předloha tradičně nebyla pro audio zpracování nijak krácena, ani jinak upravována, což pro mě byl kámen úrazu. Veškeré vstupy Smrti do vyprávění jsou tak zachovány stejně jako jsou v knize a na mě působily zbytečně rušivě a zmatečně. Tenhle postup možná funguje vizuálně v textu, pro mě jakožto knihy neznalou ale šlo o vsuvky, které mě jenom vytrhovaly z děje a ztěžovaly mi orientaci v příběhu. A po nějaké době mě podobně jako autorův styl vyprávění začaly poměrně iritovat. Na jednu stranu zachování struktury knihy chápu, na druhou mi přijde, že kvůli tomu si audiokniha získá mnohem menší množství posluchačů.
Když sáhnu vedle
Ať nad tím přemýšlím jakkoliv, jsem ze Zlodějky knih spíše zklamaná. Jednak jsem čekala něco trochu jiného a Zusakovi se nepodařilo mě ohromit příběhem Liesel Memingerové, plus mě při čtení vážně štval styl, jakým byla kniha napsaná. Možná jen skutečně postrádám dostatek citu pro autorovy vize a nebo (mnohem pravděpodobněji) to jednoduše není příběh pro mě. Nemyslím si, že jde nutně o špatnou knihu nebo audioknihu - děj není pitomý, má hlavu a patu a projev Vilmy Cibulkové mě opravdu bavil. Jenže Zlodějka knih prostě nemá jiskru, kterou by mě posadila na zadek. Naopak, jde o knihu, která mě po dlouhé době zanechala strašně zmatenou, zklamanou a smutnou, že tohle je všechno. A to bylo zoufale málo.
Recenzní audioknihu poskytlo vydavatelství OneHotBook prostřednictvím portálu Audiolibrix. Děkuji!
Zlodějka knih (The Book Thief)
napsal: Markus Zusak
namluvila: Vilma Cibulková
režie: Jitka Škápíková
překlad: Vít Penkala
formát: audiokniha
vydalo: audiovydavatelství OneHotbook v roce 2019
délka: 16 hodin 23 minut
Válka dětskýma očima
Liesel Memingerová je mladá dívka žijící se svými adoptivními rodiči v Německém městě Molching s relativně běžnými dětskými starostmi. Tedy zdánlivě, je rok 1939 a svět je na prahu druhé světové války. Děvče se pomalu sžívá se svou novou rodinou, nachází si přátele mezi svými vrstevníky a postupně objevuje svoji lásku ke knihám. Do toho navštěvuje Hitlerjugend, přátelí se s židovským boxerem Maxem, kterého schovávají ve sklepě, a při vhodných příležitostech krade knihy. I přes probíhající válku je ve svém novém domově šťastná, ale válka jednou přijde i do Himmelstrasse a Liesel o vše přijde.
Díky postupně se prohlubující lásce ke knihám je Lieselin svět rámován slovy, touze jim porozumět a nakonec i svůj příběh uchovat na papíře. A proto ho začne po večerech zapisovat. Dívčiny zápisky mapují necelých pět let jejího života, od ledna 1939 až do zhruba září 1943, kdy Liesel přežije bombardování své ulice a zápisník ztratí. V tu chvíli do příběhu vstupuje Smrt a chopí se vyprávění příběhu Zlodějky knih hezky od začátku. Ty dvě se setkají třikrát během několika let a právě po jejich posledním setkání najde Smrt Lieselin ztracený zápisník a uvnitř její příběh, tak jak ho stihla zapsat. Děj je rozdělený na deset částí a každá z nich nese název knihy, kterou Liesel zrovna ukradla nebo která jinak určovala svými slovy dané období dívčina života. Až na tu poslední, která je označena jejím titulem, Zlodějka knih.
Přestože děj vypráví Smrt, činí tak převážně z dětského pohledu Liesel a dle potřeby i jejích blízkých, čímž mapuje jejich život ve válkou zmítaném Německu. Smrt jako vypravěč do děje vstupuje různými poznámkami či teoriemi nebo ve chvílích pracovní povinnosti, čímž se knize snaží dodat nadhled a zasadit ji více do válečného kontextu. Zlodějka knih na mě i přesto působila hodně naivně a jaksi odtrženě od prostředí, jako by se jednalo o úplně jinou dobu a jinou válku. Příběh je plný německých slov (na můj vkus zbytečně moc) a zvláštních metafor, čpících touhou po originalitě. Nejprve jsem nad tím mávla rukou, ale časem mě obojí začalo iritovat. Možná jen postrádám dostatek citu pro autorovu poetiku, ale spojení jako chlorové oči, lepenkový obličej nebo výstřik smíchu mi přišly víc smutné, než originální.
Vlídný hlas Smrti
Zdejší Smrt mi připomíná zeměplošského Smrtě - ačkoliv lidem plně nerozumí, sama umí být velmi vřelá a lidská. A Vilma Cibulková tohle svým projevem skvěle vystihla. Ať už takřka něžným tónem doprovázejícím zemřelé, tak širokou paletou emocí věnovanou stále živým. Celek tak v jejím podání působí jako místy smutné, ale přesto laskavé vyprávění o jedné zvláštní dívce a jejím životě za války. Audiokniha je zpracovaná ve standardu vydavatelství OneHotBook s obálkou shodnou s knižním vydáním a autorskou hudbou pohybující se od melancholických tónů se zlověstným zvukem bubnu, hudbou jak z hrací skřínky až po téměř pochodovou melodii. Do finálního zpracování se sice dostal i přeřek (prosinec 19. září jednoduše praští do ucha), ale můj hlavní problém byl v něčem jiném.
Knižní předloha tradičně nebyla pro audio zpracování nijak krácena, ani jinak upravována, což pro mě byl kámen úrazu. Veškeré vstupy Smrti do vyprávění jsou tak zachovány stejně jako jsou v knize a na mě působily zbytečně rušivě a zmatečně. Tenhle postup možná funguje vizuálně v textu, pro mě jakožto knihy neznalou ale šlo o vsuvky, které mě jenom vytrhovaly z děje a ztěžovaly mi orientaci v příběhu. A po nějaké době mě podobně jako autorův styl vyprávění začaly poměrně iritovat. Na jednu stranu zachování struktury knihy chápu, na druhou mi přijde, že kvůli tomu si audiokniha získá mnohem menší množství posluchačů.
Když sáhnu vedle
Ať nad tím přemýšlím jakkoliv, jsem ze Zlodějky knih spíše zklamaná. Jednak jsem čekala něco trochu jiného a Zusakovi se nepodařilo mě ohromit příběhem Liesel Memingerové, plus mě při čtení vážně štval styl, jakým byla kniha napsaná. Možná jen skutečně postrádám dostatek citu pro autorovy vize a nebo (mnohem pravděpodobněji) to jednoduše není příběh pro mě. Nemyslím si, že jde nutně o špatnou knihu nebo audioknihu - děj není pitomý, má hlavu a patu a projev Vilmy Cibulkové mě opravdu bavil. Jenže Zlodějka knih prostě nemá jiskru, kterou by mě posadila na zadek. Naopak, jde o knihu, která mě po dlouhé době zanechala strašně zmatenou, zklamanou a smutnou, že tohle je všechno. A to bylo zoufale málo.
Recenzní audioknihu poskytlo vydavatelství OneHotBook prostřednictvím portálu Audiolibrix. Děkuji!
Zlodějka knih (The Book Thief)
napsal: Markus Zusak
namluvila: Vilma Cibulková
režie: Jitka Škápíková
překlad: Vít Penkala
formát: audiokniha
vydalo: audiovydavatelství OneHotbook v roce 2019
délka: 16 hodin 23 minut
Žádné komentáře:
Okomentovat