Deprese za časů korony
Začátek karantény pro mě byl strašák i příležitost. Jenže člověk míní, situace mění.
Jako spousta jiných lidí jsem od začátku karantény doma, prakticky bez práce a s minimálním příjmem. Oukej, říkala jsem si, něčím podobným jsem si prošla už v lednu a vyklubala se z toho uvolňující a přínosná zkušenost, zvládnu to i tentokrát. Nebo to byl alespoň můj plán.
A první týden, dva skutečně přínosné byly. Úklid, pravidelné vaření, šití roušek, něco práce, něco odpočinku. Sice to byla změna oproti mému běžnému režimu, ale stále přínosná. Jenže pak se váhy zhouply méně příznivým směrem.
Poslední měsíce jsem si vážně užívala, že je mi líp. Ne skvěle, ale líp. Mlha v mojí hlavě se konečně začala rozptylovat, přestalo být tak strašně stresující existovat a všechno bylo konečně o něco snazší. Rozebrala jsem se na atomy, znovu se složila a i když jsem pořád byla dost zranitelná, byla jsem si jistá, že dokážu cokoliv lépe ustát. Vážně jsem si to myslela.
Samozřejmě, že jsem nemohla být připravená na současnou situaci, nikdo z nás nebyl. Ale stále jsem si věřila. Jenže se zhoršováním situace a prodlužováním nouzového stavu na mě opět začala doléhat bezmoc, strach z budoucnosti a můj starý známý stres. A tak se každý den začal opět stávat bojem. Začalo to špatným svědomím, že neumím dost dobře šít a ani nemám dost materiálu, abych něco kloudného ušila nejen pro vlastní potřebu, že si nemohu dovolit podpořit vše, co bych chtěla nebo že jsem jen lemra, co se doma fláká na zadku a nedělá něco užitečného.
Veškerá zlepšení začala mizet jako mávnutím kouzelného proutku. Bylo stále těžší se vůbec snažit soustředit a zkoušet něco smysluplného dělat, protože moje mysl byla opět proti mě. Moje sebevědomí ten signál pochopilo dost rychle a tak začalo zase hledat lopatu. Ještě, že nezapomnělo kopat. A mně se zase hlavou začala honit jedna černější myšlenka než druhá. Proč bych se vlastně měla o cokoliv snažit, když vlastně nic neumím, nic nedokážu a vlastně ani pořádně nevím, kdo jsem? Proč zkoušet něco nového, když zaručeně neuspěju? Proč vůbec vylézat z postele a snažit se chovat jako normální člověk, když to nemá smysl? Jsem přeci nikdo a tím i zůstanu. A tak dále.
Pořád to není dobré. Nutím se do spousty banálních činností, které bych jinak z lenosti odložila, zuby nehty se snažím svému mozku vnutit nějakou rutinu a snažím se povinně číst a vzdělávat se. To sice zní jen jako další stres, ale funguje to. Pokroků mám zatím pomálu, ale jsou tam a snad jich bude postupně více. Jo, pořád bych občas nejraději mlátila hlavou do zdi nebo zalezla do postele a zůstala tam, ale už ne na každodenní bázi. A zase pomalu přibývá dnů, kdy ze sebe mám i dobrý pocit.
Sice mi teď v hlavě hysterčí úzkost, proč tohle píšu, že větší blábol jsem už dát dohromady nemohla, ale má to smysl. Minimálně pro mě. Přestože podobný článek nepíšu poprvé, není to snadné a já si přijdu trochu jako kretén. Je spousta důležitějších problémů, než skuhrat nad tím, že je to situace na nic, jenže otázky duševního zdraví jsou aktuální víceméně pořád a dlouhodobá karanténa je náročná zkouška pro všechny. Být dlouhodobě doma je prakticky jen lehký nekomfort (přeci jen máme elektřinu, wifi a plný internet zábavy) a spoustě lidem to i vyhovuje, ale zároveň je provázený spoustou otázek, starostí i strachem. A je v pořádku současnou situaci nezvládat a mluvit o tom, nehledě na špatné svědomí.
Zase bude líp. Nevím, jestli to říkám více vám nebo sobě, ale bude. Doufám, že brzy.
K.
Samozřejmě, že jsem nemohla být připravená na současnou situaci, nikdo z nás nebyl. Ale stále jsem si věřila. Jenže se zhoršováním situace a prodlužováním nouzového stavu na mě opět začala doléhat bezmoc, strach z budoucnosti a můj starý známý stres. A tak se každý den začal opět stávat bojem. Začalo to špatným svědomím, že neumím dost dobře šít a ani nemám dost materiálu, abych něco kloudného ušila nejen pro vlastní potřebu, že si nemohu dovolit podpořit vše, co bych chtěla nebo že jsem jen lemra, co se doma fláká na zadku a nedělá něco užitečného.
Veškerá zlepšení začala mizet jako mávnutím kouzelného proutku. Bylo stále těžší se vůbec snažit soustředit a zkoušet něco smysluplného dělat, protože moje mysl byla opět proti mě. Moje sebevědomí ten signál pochopilo dost rychle a tak začalo zase hledat lopatu. Ještě, že nezapomnělo kopat. A mně se zase hlavou začala honit jedna černější myšlenka než druhá. Proč bych se vlastně měla o cokoliv snažit, když vlastně nic neumím, nic nedokážu a vlastně ani pořádně nevím, kdo jsem? Proč zkoušet něco nového, když zaručeně neuspěju? Proč vůbec vylézat z postele a snažit se chovat jako normální člověk, když to nemá smysl? Jsem přeci nikdo a tím i zůstanu. A tak dále.
Pořád to není dobré. Nutím se do spousty banálních činností, které bych jinak z lenosti odložila, zuby nehty se snažím svému mozku vnutit nějakou rutinu a snažím se povinně číst a vzdělávat se. To sice zní jen jako další stres, ale funguje to. Pokroků mám zatím pomálu, ale jsou tam a snad jich bude postupně více. Jo, pořád bych občas nejraději mlátila hlavou do zdi nebo zalezla do postele a zůstala tam, ale už ne na každodenní bázi. A zase pomalu přibývá dnů, kdy ze sebe mám i dobrý pocit.
Sice mi teď v hlavě hysterčí úzkost, proč tohle píšu, že větší blábol jsem už dát dohromady nemohla, ale má to smysl. Minimálně pro mě. Přestože podobný článek nepíšu poprvé, není to snadné a já si přijdu trochu jako kretén. Je spousta důležitějších problémů, než skuhrat nad tím, že je to situace na nic, jenže otázky duševního zdraví jsou aktuální víceméně pořád a dlouhodobá karanténa je náročná zkouška pro všechny. Být dlouhodobě doma je prakticky jen lehký nekomfort (přeci jen máme elektřinu, wifi a plný internet zábavy) a spoustě lidem to i vyhovuje, ale zároveň je provázený spoustou otázek, starostí i strachem. A je v pořádku současnou situaci nezvládat a mluvit o tom, nehledě na špatné svědomí.
Zase bude líp. Nevím, jestli to říkám více vám nebo sobě, ale bude. Doufám, že brzy.
K.
Žádné komentáře:
Okomentovat