Magnólie a... zase problémy

Některé typy lidí problémy přímo přitahují. Stačí si vybrat špatného společníka pro večer a špatnou krčmu kde povečeřet a máte zaděláno na pořádný malér. Jak se tomu vyhnout? Nezačínat si s mágy. Nebo nebýt Magnólie. Případně obojí. 

Pro silné ženské hrdinky jsem měla vždycky slabost. Zvláště pokud jsem se s nimi mohla nějakým způsobem ztotožnit. Takže mě tahle svérázná zrzavá telepatka nemohla minout. S ní a vlastně i s autorkou Haninou Veselou jsem se seznámila před pár lety skrze povídku Mrtví patří do hlíny, která dějově předchází nově vydanému románu Krev teče vždycky červená. Ano, zní to logicky, ale vzhledem k tomu, že se autorka nevěnuje Magnólii chronologicky, je dobré si udělat jasno. A při nejhorším použít tahák z autorčiných stránek. Kdo, že je vlastně ta Magnólie? Všechno možné, jen ne vzor ctnosti. Vyzbrojena pořádným dekoltem, nabroušeným jazykem a bohatým slovníkem nadávek se toulá světem Asterionu, nechává si říkat paní Magna, střídá milence a problémy. A je to vážně sympaťačka.

Tentokrát se s Magnolií vrátíme do její rodné Plaveny. Po posledním setkání se Zvinem z toho není moc nadšená, ale pokud chce žít tak nemá na výběr. Zvin je poněkud znuděný životem, ale návrat "jeho malé Noly" ho osvěží. I když její přítomnost znamená nějaký problém. Mezitím se na nejvyšších místech Plaveny rozvíjí boj o moc. Císař je starý a nemocný, následník trůnu je považován za feťáka a trosku a milovaná princezna žije jako pirátka ve vyhnanství. Jenže první pohled může klamat. Zatímco se princ Felian snaží za každou cenu přežít pokusy o jeho vraždu, princezně Sagjidaře se začíná stýskat po domově a sní o trůnu. A pak je tu ještě děsivý mistr Jagoda a jeho tajemný zaměstnavatel... Ve víru intrik, boji o moc a o přežití budou muset hrdinové zapomenout na staré křivdy a spojit se proti společnému nepříteli. Alespoň dočasně. 

Kniha je rozdělena na pět částí, ve kterých se jednotlivé postavy po kapitolách střídají ve vyprávění a každá kapitola je uvozena jménem současného vypravěče. Kromě výše zmíněné čtveřice dostal post vypravěče i jeden současný Magnin milenec, skřet Gargan. Všechny hlavní postavy jsou parádně sugestivně zpracované se svými klady i zápory (včetně vážně odporného Jagody) a ve vyprávění se hladce střídají. Magnólie působí dospěle a umírněně, pořád je ale zbrklá a slabost pro chladné muže ji neopustila. A i když mě ta amorální zrzka pořád baví, za nejlepší a nejzajímavější postavu knihy považuji Feliana. To zhýralé princátko totiž svým vývojem překvapilo nejvíce. Přestože mě postavy většinu času vážně bavily, tak jsem se místy trochu ztrácela v jejich činech a prospěla by jim trocha škrtání.

Asterion, do kterého jsou Magnóliiny příběhy zasazené, patří mezi herní RPG světy a existuje již od konce 90. let. Za dobu jeho existence vyšlo několik podrobných příruček zabývajících se jednotlivými oblastmi a historií Asterionu. Pro čtenáře jejich znalost není potřebná, autorka vše podstatné vysvětlí. Stejně tak není nutné znát předchozí Magnóliiny eskapády, v náznacích a vysvětleních je řečeno vše podstatné. Kromě toho, že všechny ty střípky přináší potřebné informace, jsou také patřičně dráždivé a pokud máte s Magnólií čest poprvé, navnadí vás na její další dobrodružství. Vysvětlováním ale v knize vznikly odbočky od děje, které mě trochu mátly a přišly mi zbytečné (např. situace se Zvinovo matkou).

Kniha je parádně zpracovaná, ať už obálkou s princeznou Sagjidarou nebo celostránkovými ilustracemi uvnitř. Nechybí ani mapy míst, ve kterých se děj odehrává, soupis postav s jejich stručnou charakteristikou a časová osa dějin Asterionu. Také mě baví drobné detaily, kterých si všimnete při pozorné četbě. Jedním takovým jsou právě jména postav na začátku kapitol. Jak se v průběhu děje mění jejich role v příběhu, mění se také jejich označení. Asi nepřekvapí, že třeba z Magnólie je Amorální zrzka nebo Zvin je Ta stará stvůra. Při prvním pohledu na obsah jsem se maličko vyděsila, ale nakonec mě tenhle detail vážně bavil. Stejně jako zjištění, že po dočtení je dobrý nápad se vrátit zpátky k Prologu.

Přesto je Krev teče vždycky červená dobře napsanou oddychovkou, která vám ukrátí nějaké to odpoledne. A pokud se necháte nalákat i na další autorčiny knihy, tak i více. Já sama mám ohledně Magnólie pár prázdných míst v paměti (i v knihovně), které bych měla zaplnit. Když mě omluvíte, jdu zapracovat na jejich zaplnění.

Za poskytnutí recenzní knihy děkuji autorce Hanině Veselé a nakladatelství Mytago. 

Krev teče vždycky červená/ napsala Hanina Veselá/ ilustrovala Kristina Haidingerová/ obálku nakreslila Martina Pilcerová/ e-book/ vydalo nakladatelství Mytago v roce 2018/ 640 stran.