Filmové střípky #8

Každý začátek roku je obdobím, kdy knihu prakticky ani nevezmu do ruky a mnohem raději sáhnu po nějakém filmu. Navíc zima je prostě naprosto ideální k tomu si zalézt do postele a pustit si pořádný horor. A některé filmy vážně horor jsou. 

Jen o málo kterém filmu mohu říct, že jsme ho viděla několikrát a s každým dalším shlédnutím mě baví víc a víc. Eternal Sunshine of the Spotless Mind (2004) je jedním z nich. Nějakou dobu sice trvalo, než jsem tenhle film vůbec dokoukala (pouštět si ho před spaním nebyl dobrý nápad), ale když se mi to povedlo, tak mi nedal spát. Musela jsem si ho za nějaký čas pustit znovu. A znovu. A znovu. Přestože rozhodně nejsem zastáncem romatických filmů, tohle romantické drama o lásce která nezmizí ani s vymazanými vzpomínkami se i mně nesmazatelně zažralo pod kůži. Joel a Clementine, tak rozdílní a přitom stejní. On je usedlý kliďas, ona impulzivní barevný meteorit. Milují se, ale přitom k sobě ztratili cestu a je jen na nich, zda ji znovu najdou. Jim Carrey možná nepatří mezi moje favority, ale tady byl vážně výborný. A Kate, ach bože Kate, ta byla tak krásná! I díky těmhle dvěma mě ten film tak baví a i díky nim patří Joel a Clem mezi moje oblíbené filmové páry. Navíc pokaždé, když se na ten film znovu podívám, tak tam vidím něco jiného, nového. Láska Joela a Clementine není pohádková na věky věků, ale ta každodenní, se všemi radostmi i bolestmi. Avšak každodennost jí kouzlo neubírá. A dojde i na ten pohádkový konec, jelikož láska nakonec zvítezí a ti dva se znovu potkají. Zůstanou spolu až na věky věků? Kdo ví.

Na francouzský drogový muzikál Climax (2018) mě nalákal trailer, popis filmu a nálepka skutečné události. No a pak jsem celý film čekala, kdy přijde to něco skvělýho a ono to nepřišlo. Už dlouho jsem nezažila tak neskutečně dlouhou hodinu a půl. Já bych strašně ráda o tom filmu řekla alespoň něco pozitivního, ale Climax mě minul jak jen mohl. Už jen ty úvodní pohovory mi přišly strašně zdlouhavé a nezáživné a následující taneční scénu také neocením. Nepopírám její propracovanost a vhodnost pro téma filmu, ale pro mě postrádala všechny atributy, co mám osobně s tancem spojené. Neocením ani zbytečné tlachání mezi jednotlivými postavami nebo příliš zdlouhavé záběry kamery, které mě do děje jednoduše nevtáhly. Téma osamělé chaty v horách, odřízlé od světa, kde je parta 30 lidí nadrogovaných a vypsychovaných mi přijde jako skvělý materiál, ale já jim to výsledku prostě nevěřila. Z herců mě bavila místy jen Sofia Boutella, ale ani u ní to nebylo stoprocentní. A ta snaha o filosofický přesah... no, z nadšených komentářů a hodnocení na ČSFD jsem prostě čekala víc. Vlastně o dost víc. 

Netflix má možná bezva seriály, ale vůči jeho filmové produkci jsem trochu skeptická. Možná trochu víc, Death Note mě vyděsil trailerem víc než se kdy povedlo jakémukoliv hororu. Ale zvědavost převládla, takže jsem Bird Box (2018) viděla relativně brzy po jeho premiéře. A jelikož jsem moc nečekala, byla jsem relativně příjemně překvapená. Ono to bylo koukatelné. Na zemi se objevila jakási neviditelná, co nutí k sebevraždě (skoro) každého, kdo se na to podívá. Pokud chcete přežít, tak se musíte rychle schovat nebo mít kvalitní pásku přes oči. A taky doufat, že nenarazíte na nějakého fanatického akolytu, který bude hořet nedočkavostí vám ukázat pravdu. To ale trochu předbíhám. Příběh se točí okolo Malorie (Sandra Bullock) a odehrává se ve dvou dějových liniích. Paralelně tak sledujeme úplný začátek téhle apokalypsy, kdy je Malorie těhotná, a období po pěti letech, kdy utíká se dvěma dětmi po řece za tajemným rádiovým signálem. No, nečekejte žádný zázrak, ten film je plný klišé od začátku až do konce a ničím nepřekvapí. Ani těmi akolyty posedlými pravdou. A hlavně nejde ani tak o samotnou apokalypsu jako o postavu Malorie jako takové a její proměnu v matku. Na jednu stranu je to škoda, ale na druhou jsou prostě lepší filmy na podobné téma, na které si nejednou vzpomenete (jako třeba Kingova The Mist). Ale! ten film má i pár plus. John Malkovich byl jako ublížený pitomec vážně skvělý. A vážně mě mrzelo, že moje oblíbená Sarah Paulson se tu objevila jen na takovou chviličku. Co se týče hlavní hvězdy, tak Sandra mě ani neoslnila, ani nijak neurazila. Prostě tam byla. Stejně tak zbylí herci, prostě tam byli.

I když mě název Happy Death Day (2017) docela nadchnul, samotnému filmu jsem se vyhýbala. Chyba, tahle hororově lazená komedie mě vcelku dostala. Středoškolačka Tree se po propité noci vzbudí v cizí posteli, zrovna má narozeniny a večer jí samozřejmě čeká další párty. Jenže večer taky umře a vzbudí se opět v posteli toho cizího kluka, opět na svoje narozeniny. Chvilku trvá, než si uvědomí, že je lapená ve smrtící časové smyččce (pár smrtí jí to zabere) a tak začne pátrat po svém vrahovi. A párkrát se vzbudí pěkně vzteklá, že to zase nevyšlo. Navíc s každým probuzením je slabší a nikdy nemá jistotu, že se probere znovu. Poněkud klasický příběh o přerodu mrchy v hodnou holku sice dvakrát nepřekvapí a nevyhne se klasickým klišé, ale oproti Climaxu to byla opravdu zábavně strávená hodina a půl. Vážně jsem zvědavá na pokračování a jen doufám, že mi dvojka nezkazí dojem.

Jako člověk, který raději čte předlohu a pak až se dívá na film, se trochu stydím, že filmové Låt den rätte komma in (2008) bylo mým seznámením s dílem švédského spisovatele Johna Ajvide Lindquista. Dílo Ať vejde ten pravý zpracovává omšelé téma vampirismu poněkud netradičním a kouzelným způsobem. Ocitáme se na zasněženém švédském sídlišti, kam se zrovna přistěhoval muž s malou dívkou. Na tom samém sídlišti bydlí i dvanáctiletý outsider Oskar, který se postupně začne s tajemnou sousedkou Eli seznamovat. A také zjišťovat, že je s dívkou něco jinak, jelikož je upírka. To jim ale nezabrání si k sobě dál hledat cestu a být si vzájemně na blízku. I když to znamená, že Eli musí zabíjet, aby přežila. Přestože se jedná o romanci s upířím nádechem, zdejší upíři jsou poměrně tradicionalisti, takže na slunci hoří, bez pozvání nemohou vejít dovnitř a kočky je nemohou vystát. V kombinaci s vznikající nevinnou láskou mezi těmi dvěmi se jedná o vskutku mrazivou pohádku, která strčí do kapsy mnohem populárnější a klišovité upířiny. A já jdu shánět knižní předlohu, protože tohle si opravdu chci přečíst.

I když za okny pomalu klepe jaro a chce pustit dovnitř, momentálně mám chuť se zavrtat do postele a udělat si upíří maraton. Třeba takového Nosferatu, eine Symphonie des Grauens (1922) jsem naposledy viděla asi před dvěma lety a mého oblíbeného Drákulu s Belou Lugosim ještě déle... navíc je spousta dalších klasických filmů, které jsem neviděla dlouho nebo ještě vůbec, ehm.
A ne, na věci jako Vampire Diaries koukat nebudu.

Baví vás také děti noci? Nebo jste spíše ve vlkodlačím týmu?