neděle 10. září 2017

Střípky #5

Dlouho jsem se rozmýšlela, jaký formát zvolit pro rozečtené série, na podrobné posty často nemám čas nebo jsem líná, ale opomenout je taky nechci. A pak mi došlo, že v rámci časové tísně a lenosti jsem už takový formát stvořila. Vítejte u dalších Střípků.


Když jsem dočetla Příslib krve, vůbec jsem se Foxovi nedivila, že hned potřeboval další díl. A bylo fakt těžký se učit a nepřečíst pár dalších kapitol. Krvavé tažení začíná pár týdnů po konci prvního dílu a zůstává u 4 hlavních dějových linií. Oproti prvnímu dílu se rozjíždí pomaleji, sice hned zkraje dojde k bitevnímu zvratu a Tamás je nechtěně odříznut v Kezu, zbytku to trvá o něco déle. I tak je ale kniha neskutečně čtivá a konec každé kapitoly si úplně říká o přečtení další. A další. A další. Více než nějaké zásadní dějové zvraty se kniha zabývá vztahy, zradou, jejím odhalováním a rozvojem postav jako takových. Ukazuje, že i tvrdí vojáci jako je Tamás mají city a že rodina mnohdy znamená víc, než navenek vypadá. Baví mě taky že postavy jsou ve vyváženém poměru buď frajeři a nebo obyčejní vojáci a to nezávisle na pohlaví. I tak je kniha čtivá natolik, že vás nepustí, než přečtete poslední stránku. Nejde říct, že druhý díl by byl slabší než první, je jen jiný, ale stejně zábavný.



Podzimní republika (toho času zapůjčena) se zase vrací k zběsilejšímu tempu. Je nutné vyřešit zrady v armádě, zahnat Kezy a získat zpět Adopest, hlavní město Adra. Jenže to nebude tak snadné, navíc jsou v tom zapleteni bohové více, než se čekalo... Je jasné, že finále musí být epické a taky takové je, jenže konec prostě nechcete. I když víte, že to tak má skončit a že ta trilogie si to zaslouží, tak rozhodně nepotěší. Když shrnu celou sérii, uvědomuji si pár věcí. Zaprvé se mi špatně mluví o jednotlivých dílech. Ačkoliv vím co se kde a kdy stalo, když to mám nějak zhodnotit, přijde mi jako by toho bylo děsně málo, jako by to byla jen jedna kniha. Navíc autorovi se podařilo udržet stejně vysokou laťku, takže díly za sebou krásně plynule navazují, působí stejně podobně autenticky a až do konce se vyhýbají klasickým klišé.

Potěšil ovšem sám autor, první díl volně navazující trilogie už vyšel a já mám silné nutkání si ho koupit i v angličtině. Stejně jako novely a povídky předcházející ději. Ale vzhledem k tomu, že Talpress možná něco stihne vydat ještě do konce roku, tak počkám (konejším se Malazem). A vážně mě těší, že i po přečtení celé trilogie můžu říct, že se jedná rozhodně o jednu z nejlepších fantasy sérií, co jsem četla. Pokud hledáte něco odpočinkového, přímočarého a přesto neskutečně čtivého a kvalitního, rozhodně sáhněte po Prachmistrech


Čarodějky na cestách mi daly celkem zabrat. Prvních asi 30 stránek jsem musela číst dvakrát, abych se nějak zorientovala a začetla. Zrcadla a pohádkové příběhy mě totiž dvakrát neoslovily. Když jsem ale ten poměrně kostrbatý začátek překonala, začala jsem se bavit. Zdědit kmotřičkovství totiž není jen tak, navíc když vám Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová dýchají za krk. A kmotřičkovská hůlka očividně zvládá jen dýně. Napojení a odkazy na všemožné legendární pohádky a Pratchettovy svérázné čarodějky daly dohromady ten správný zeměplošský guláš, který sice místy chutnal po močálu a voodoo, ale nepřejedl se. Kmotřička-feministka Magráta v kalhotech zůstala stejně nevinně naivní, Bábi Zlopočasná se cizích zemích celkem rozjede a nešetří hlavologií (taky to ti cizozemci potřebují!), Silver se osvědčí jako likvidátor upírů a Stařence spadne na hlavu dům (aneb nenoste červené boty na cestě ze žlutých cihel). Po dlouhé době jsem zeměplošskou knihu dočítala s nadšením a měla jsem chuť pokračovat dál. Jo a Esme s Gytou na plese fakt válely, to si nechcete nechat ujít!


S neohroženým Green Lanternem jsem měla poprvé čest díky stejnojmennému filmu z roku 2011. A ten mě tak strašně nebavil, že nejen, že jsem ho nedokoukala, ale ani si z něj skoro nic nepamatuji. Takže když se mi do ruky konečně dostal komiks, byla jsem trochu skeptická. Jo, že ten film je špatný ví snad všichni, ale to nutně neznamená, že komiks to spraví. Kupodivu mě čekalo příjemné překvapení. Tajemství původu bylo zábavné a vzhledem k povaze příběhu jsem taky jednou neměla pocit obrovské neznalosti univerza. Všechno bylo hezky srozumitelné a pochopitelné. Scénář sice nebyl nijak objevný, ale děj hezky gradoval, postavy měly charakter a kresba byla správně epická. Hal si ponechal příjemně lidské vystupování a nebyl superfrajer už od získání prstenu. Ale... zrovna ta kresba mě moc nebavila. Sice se mi líbilo její epické vyznění, ale už mě nebavily pravidelné, detailní záběry na obličej a šíleně působící výrazy postav. Berte pak toho neohroženého zeleného ochránce spravedlnosti vážně. Což byl vlastně taky trochu problém, nedokážu ho brát vážně, lanternovský koncept je pro mě asi moc ujetý a přehnaně superhrdinský.

Původně měla být na tomhle místě pátá kniha, ale protože jsem se celé léto patlala hlavně s Malazem a knize Po sezoně chci věnovat vlastní článek, trochu to zkrátím. Jeden by řekl, že v létě bude klid a více času číst a já byla ráda, že jsem za ty dva měsíce přečetla Prach snů. Na nočním stolku mi celé léto leží téměř nedotčení červení Avengers a Pratchettovo Malé bohy jsem četla po pár stránkách před spaním. Vskutku tristní skóre, je čas s tím zase pořádně pohnout.

A knižně zas příští neděli!
Doufám.

Žádné komentáře:

Okomentovat