Lovecraftovské šílenství #2
Doufám, že jsem vás naposledy Lovecraftem neodradila, protože dnes budu pokračovat. Měsíční močál je totiž druhým dílem Sebraných spisů a tím pádem další z mé plánované řady re-readingů. A v čem byla změna oproti Hrobce?
Stejně jako minule, kniha obsahuje 21 povídek až na pár výjimek spíše kratších a i zde od několika různých překladatelů. Pokud se o Hrobce dalo říct, že většina povídek je špatných, Měsíční močál je značným posunem kupředu. Navíc oproti předchozímu dílu, má kniha širší časový záběr a zahrnuje povídky z následujících 5 let. To se promítlo i do podtitulu - "Příběhy a sny z let 1921 - 1925". Tím je čtenář i dobře připraven na to, co ho námětově čeká. Minimálně v první polovině je ta snovost znatelně cítit, takže máte pocit jako by ho Lovecraft bral s sebou do cizích krajin, jako v povídkách Celephais nebo Bílá loď z prvního svazku. Druhá část je zaměřena spíše efekt plíživého děsu, který vás neustále nutí se ohlížet přes rameno a v noci vám nedá v klidu spát.
Kromě znatelného posunu v kvalitě povídek, kdy je poměr dobrý/špatný vyváženější než v předchozím díle a ani tematické náměty se tolik neopakují i přes inspiraci sny. Nejsnověji působí Iranonovo hledání, které je sice jedním ze slabších kusů, ale jeho putování za dávno ztracenou nádhernou domovinou je působivé v osobní rovině. Asi nikdo se nerad vzdává mládí a s ním spojených snů a tužeb, stejně jako Iranon. Co se týče dalšího žánrového zaměření, tak kromě typicky hororových povídek i zde najdeme jeden Lovecraftův vtip. Jinak se totiž Sladká Ermengarda popsat nedá. Je příšerně přeslazená, dramatická a tak bolestně reálná, že nevíte jestli se smát nebo šklebit nad tím, že lidé jsou pořád stejní.
Jak jsem již zmínila, druhá část se spíš věnuje plíživému děsu a hororovým povídkám obecně. V tomhle ohledu mě baví tematické rozpětí. Povídky se zabývají historickým odkazem a prokletím, děsivostí zvířat, degenerací, hudbou, okultismem i příjemně odlišně zpracovaní jsou tu i zombíci a upíři. A samozřejmě sofistikovaní gentlemani, což mi u něj přijde stejně děsivý prvek jako jeho nelidská monstra. Protože vzdělanost, dobrý původ a zároveň chladný zápal pro svoji věc je ve správném kontextu celkem děsivá záležitost. Z téhle části pro mě vyniká Vyvrženec, podobně jako v prvním díle Výpověď Randolpha Cartera, pro mě něco objektivně nehodnotitelného. Tu povídku naprosto nekriticky miluju. Za vyzdvihnutí ovšem stojí i mnohé další. Číhající děs je asi nejmrazivější povídkou celé sbírky a rozhodně jedna z nejlepších kusů. Hudba Ericha Zanna je sice vážně podmanivá, ale tím děsivější a Krysy ve zdech dají nočním domácím zvukům úplně jiný rozměr. A je vcelku jedno, že bydlíte v novostavbě.
Ani zde jsem se ale neubránila zklamání. Nejhorší přišlo asi s povídkou Herbert West - reanimátor. Podle komentářů na konci knihy je zde sice poprvé představeno zombie jako výsledek vědeckého pokusu o oživení mrtvého člověka, ale... Povídka skládala původně z 6 částí postupně vydávaných a výsledek tím pro mě neuvěřitelně trpí. Na začátku každé části se opakuje to samé od začátku až do současné situace a i když ten popis není pokaždé naprosto stejný, asi jsem nebyl z lidí, kteří to ocení. Což je škoda, protože zbytek je naprosto parádní. Holt ne všechny jeho slavné práce jsou pro mě.
Tak a konečně se dostáváme k mé nejoblíbenější části - té nejtypičtěji lovecraftovsky hororové. Už začátek knihy otevře Bezejmenné město, které je poměrně důležité. Je totiž první povídkou, kde se objevuje šílený Abdul Al Hazred a jeho slavné dvojverší "Ne, nezemřelo to, co věčně odpočívá, a dlouhý věků běh i smrtí smrti bývá". Asi nejsem jediná, pro koho je to oblíbený Lovecraftovský citát, ale já osobně preferuji jiný překlad ("Co ve věčnosti leží, mrtvé není, v záhadě věků i smrt se ve smrt změní."). Také je to první povídka, která by se oficiálně dala řadit do mýtu Cthulhu. Ještě se s ním můžeme setkat v povídkách Slídič a Slavnost. A co se té týče... Máte rádi tradice předávané přes generace? Tak takhle povídka vám ukáže, jak se vám to může vymstít.
Přestože je zde většina povídek stále krátkých, spousta z nich se stala inspirací pro filmové ztvárnění, včetně celých sérií. Zrovna Herbert West - reanimátor inspiroval rovnou tři filmy, ačkoliv je jasné, že filmová interpretace je volnější. Nejde také opomenout audioknihy. Hudba Ericha Zanna se díky perfektnímu hlasu Viktora Preise posouvá prožitkově na úplně nový level, více z ní mrazí a více utkví v paměti. Podobně je na tom i můj milovaný Vyvrženec, který mi přijde sice na poslech trochu zmatečně zpracovaný, ale přesto naprosto fantasticky atmosferický. Někde jsem narazila i na audioknihu Krysy ve zdech, ale vzhledem k tomu, že si jí nepamatuji, tak mě asi moc nezaujala.
V Měsíčním močálu se prostě pomalu, ale jistě začíná ukazovat Lovecraft v celé své nepopsatelnosti, tak jak ho všichni jeho fanoušci dodnes obdivují. Je znát, že pořád ještě tápe, ale pomalu se dostává k jeho slavné kosmické hrůze, strachu z mnohorozměrnosti a velkoobsažnosti kosmu, děsivým zakázaným knihám a různým božským vetřelcům. Což František Štorm opět skvěle podtrhl svými ilustracemi. Když už mluvím o Štormovi... Nevím, jakým zázrakem, ale od 24.11.2016-15.1.2017 je v Plzni přístupná výstava inspirovaná právě Lovecraftovým dílem. ANOANOANOANOANOANO!! Jsem vážně neskutečně ráda za to, že se něco takového koná právě v mém milovaném městě. Samozřejmě, že jsem si nenechala ujít vernisáž. Takže, pokud máte chuť a možnost, zajděte tam, stojí za to. Pokud je ale Plzeň pro vás z ruky, tak třeba si polepšíte příští rok v Praze, kde by se měla objevit v pozměněné podobě.
A to jsem nezmínila ani jiný DOST podstatný faktor mojí úchylnosti... modrá obálka!!! Měsíční močál má modrou obálku!!! To sice můj pohled na knihu sice neovlivňuje, ale značně ho zpříjemňuje. Jenže bavila bych se stejně dobře i kdyby to byla fialová, protože je zde znatelný krok kupředu, líbí se mi širší tematické zaměření a zlepšují se i Lovecraftovy vypravěčské schopnosti. Za mě jednoduše jo. Pardon, JO. Pokud jsem si u Hrobky nedokázala představit, že bych ji doporučila někomu neznalému, zde už bych určitě vyzdvihla určité povídky. Proč? Protože za to jednoduše stojí a navíc jsou jedny z těch, co si vybavíte, když se řekne Lovecraft.
Spisy 2: Měsíční močál - Příběhy a sny z let 1921-1925/ napsal Howard Phillips Lovecraft/ vázaná s přebalem/ vydalo nakladatelství Plus/ přeložili Věra Frydrychová, František Jungwirth, Renata Kolářová, Václav Kříž, Zdeněk Lyčka, Viola Lyčková, Stanislava Menšíková, Ondřej Neff, Petr Onufer, Michaela Ponocná/ ilustroval František Štorm/ 348 stran.
Stejně jako minule, kniha obsahuje 21 povídek až na pár výjimek spíše kratších a i zde od několika různých překladatelů. Pokud se o Hrobce dalo říct, že většina povídek je špatných, Měsíční močál je značným posunem kupředu. Navíc oproti předchozímu dílu, má kniha širší časový záběr a zahrnuje povídky z následujících 5 let. To se promítlo i do podtitulu - "Příběhy a sny z let 1921 - 1925". Tím je čtenář i dobře připraven na to, co ho námětově čeká. Minimálně v první polovině je ta snovost znatelně cítit, takže máte pocit jako by ho Lovecraft bral s sebou do cizích krajin, jako v povídkách Celephais nebo Bílá loď z prvního svazku. Druhá část je zaměřena spíše efekt plíživého děsu, který vás neustále nutí se ohlížet přes rameno a v noci vám nedá v klidu spát.
Kromě znatelného posunu v kvalitě povídek, kdy je poměr dobrý/špatný vyváženější než v předchozím díle a ani tematické náměty se tolik neopakují i přes inspiraci sny. Nejsnověji působí Iranonovo hledání, které je sice jedním ze slabších kusů, ale jeho putování za dávno ztracenou nádhernou domovinou je působivé v osobní rovině. Asi nikdo se nerad vzdává mládí a s ním spojených snů a tužeb, stejně jako Iranon. Co se týče dalšího žánrového zaměření, tak kromě typicky hororových povídek i zde najdeme jeden Lovecraftův vtip. Jinak se totiž Sladká Ermengarda popsat nedá. Je příšerně přeslazená, dramatická a tak bolestně reálná, že nevíte jestli se smát nebo šklebit nad tím, že lidé jsou pořád stejní.
Jak jsem již zmínila, druhá část se spíš věnuje plíživému děsu a hororovým povídkám obecně. V tomhle ohledu mě baví tematické rozpětí. Povídky se zabývají historickým odkazem a prokletím, děsivostí zvířat, degenerací, hudbou, okultismem i příjemně odlišně zpracovaní jsou tu i zombíci a upíři. A samozřejmě sofistikovaní gentlemani, což mi u něj přijde stejně děsivý prvek jako jeho nelidská monstra. Protože vzdělanost, dobrý původ a zároveň chladný zápal pro svoji věc je ve správném kontextu celkem děsivá záležitost. Z téhle části pro mě vyniká Vyvrženec, podobně jako v prvním díle Výpověď Randolpha Cartera, pro mě něco objektivně nehodnotitelného. Tu povídku naprosto nekriticky miluju. Za vyzdvihnutí ovšem stojí i mnohé další. Číhající děs je asi nejmrazivější povídkou celé sbírky a rozhodně jedna z nejlepších kusů. Hudba Ericha Zanna je sice vážně podmanivá, ale tím děsivější a Krysy ve zdech dají nočním domácím zvukům úplně jiný rozměr. A je vcelku jedno, že bydlíte v novostavbě.
Ani zde jsem se ale neubránila zklamání. Nejhorší přišlo asi s povídkou Herbert West - reanimátor. Podle komentářů na konci knihy je zde sice poprvé představeno zombie jako výsledek vědeckého pokusu o oživení mrtvého člověka, ale... Povídka skládala původně z 6 částí postupně vydávaných a výsledek tím pro mě neuvěřitelně trpí. Na začátku každé části se opakuje to samé od začátku až do současné situace a i když ten popis není pokaždé naprosto stejný, asi jsem nebyl z lidí, kteří to ocení. Což je škoda, protože zbytek je naprosto parádní. Holt ne všechny jeho slavné práce jsou pro mě.
Tak a konečně se dostáváme k mé nejoblíbenější části - té nejtypičtěji lovecraftovsky hororové. Už začátek knihy otevře Bezejmenné město, které je poměrně důležité. Je totiž první povídkou, kde se objevuje šílený Abdul Al Hazred a jeho slavné dvojverší "Ne, nezemřelo to, co věčně odpočívá, a dlouhý věků běh i smrtí smrti bývá". Asi nejsem jediná, pro koho je to oblíbený Lovecraftovský citát, ale já osobně preferuji jiný překlad ("Co ve věčnosti leží, mrtvé není, v záhadě věků i smrt se ve smrt změní."). Také je to první povídka, která by se oficiálně dala řadit do mýtu Cthulhu. Ještě se s ním můžeme setkat v povídkách Slídič a Slavnost. A co se té týče... Máte rádi tradice předávané přes generace? Tak takhle povídka vám ukáže, jak se vám to může vymstít.
Přestože je zde většina povídek stále krátkých, spousta z nich se stala inspirací pro filmové ztvárnění, včetně celých sérií. Zrovna Herbert West - reanimátor inspiroval rovnou tři filmy, ačkoliv je jasné, že filmová interpretace je volnější. Nejde také opomenout audioknihy. Hudba Ericha Zanna se díky perfektnímu hlasu Viktora Preise posouvá prožitkově na úplně nový level, více z ní mrazí a více utkví v paměti. Podobně je na tom i můj milovaný Vyvrženec, který mi přijde sice na poslech trochu zmatečně zpracovaný, ale přesto naprosto fantasticky atmosferický. Někde jsem narazila i na audioknihu Krysy ve zdech, ale vzhledem k tomu, že si jí nepamatuji, tak mě asi moc nezaujala.
V Měsíčním močálu se prostě pomalu, ale jistě začíná ukazovat Lovecraft v celé své nepopsatelnosti, tak jak ho všichni jeho fanoušci dodnes obdivují. Je znát, že pořád ještě tápe, ale pomalu se dostává k jeho slavné kosmické hrůze, strachu z mnohorozměrnosti a velkoobsažnosti kosmu, děsivým zakázaným knihám a různým božským vetřelcům. Což František Štorm opět skvěle podtrhl svými ilustracemi. Když už mluvím o Štormovi... Nevím, jakým zázrakem, ale od 24.11.2016-15.1.2017 je v Plzni přístupná výstava inspirovaná právě Lovecraftovým dílem. ANOANOANOANOANOANO!! Jsem vážně neskutečně ráda za to, že se něco takového koná právě v mém milovaném městě. Samozřejmě, že jsem si nenechala ujít vernisáž. Takže, pokud máte chuť a možnost, zajděte tam, stojí za to. Pokud je ale Plzeň pro vás z ruky, tak třeba si polepšíte příští rok v Praze, kde by se měla objevit v pozměněné podobě.
A to jsem nezmínila ani jiný DOST podstatný faktor mojí úchylnosti... modrá obálka!!! Měsíční močál má modrou obálku!!! To sice můj pohled na knihu sice neovlivňuje, ale značně ho zpříjemňuje. Jenže bavila bych se stejně dobře i kdyby to byla fialová, protože je zde znatelný krok kupředu, líbí se mi širší tematické zaměření a zlepšují se i Lovecraftovy vypravěčské schopnosti. Za mě jednoduše jo. Pardon, JO. Pokud jsem si u Hrobky nedokázala představit, že bych ji doporučila někomu neznalému, zde už bych určitě vyzdvihla určité povídky. Proč? Protože za to jednoduše stojí a navíc jsou jedny z těch, co si vybavíte, když se řekne Lovecraft.
Spisy 2: Měsíční močál - Příběhy a sny z let 1921-1925/ napsal Howard Phillips Lovecraft/ vázaná s přebalem/ vydalo nakladatelství Plus/ přeložili Věra Frydrychová, František Jungwirth, Renata Kolářová, Václav Kříž, Zdeněk Lyčka, Viola Lyčková, Stanislava Menšíková, Ondřej Neff, Petr Onufer, Michaela Ponocná/ ilustroval František Štorm/ 348 stran.
Žádné komentáře:
Okomentovat