Seznámení s Malazem

Některým knižním sériím se cíleně vyhýbám. Ne proto, že by byly tak špatné, jsem jen líná se do nich pustit. Stačí se v knihkupectví podívat na ty bichle vyrovnané vedle sebe a odvaha mě opustí se slovy „Přečtu si je, než budou opravdu masově populární...“. Občas se mi to nepovede (Píseň ledu a ohně jsem doháněla až se třetí řadou seriálu) a občas ze svého okolí vnímám, že už nastává ta hraniční doba. Jakmile ostatní začnou mluvit o knihách dřív, než jim o nich stihnu vyprávět, tak je už něco špatně. Takže jsem sebrala veškerou odvahu a drobné z prasátka a vydala se do knihkupectví pro Měsíční zahrady.

O Malazské knize padlých vím asi 4 roky a stejně tak dlouho odkládám její přečtení. Ale abych se maličko obhájila, tak jsem měla snahu o její rozečtení už před dvěma lety. Přečetla jsem prolog a kousek první kapitoly, ve finále ale dostala přednost Píseň, protože jsem chtěla vidět seriál. Druhý pokus už jsem vzala mnohem zodpovědněji.

Snad každý, kdo MKP četl (a více se o ní zajímal) ví, že je to společné dílo Stevena Eriksona a Iana Camerona Eslemonta. Že právě Eslemont přivedl Eriksona k hraní si na hrdiny a díky tomu mohl vzniknout tento neskutečný svět. A přitom na začátku bylo hraní Dračího doupěte... Dnes je série Malazská kniha padlých jich ukončena a pomalu vychází knihy, které ji doplňují. Jak od Eriksona, tak od Eslemonta (Malazský svět). A i když každý píše sám za sebe, tak na ději spolupracují. Eslemontův Malazský svět navíc Eriksonův děj doplňuje a možná i nějaké věci blíže vysvětlí. Ale o tom ještě někdy bude řeč.

Že to nebude snadné čtení, jsem věděla. Že nebudu mít páru o co jde, jsem věděla. Že se u toho budu vztekat, jsem tušila. A stejně jsem ve finále byla překvapená. Měsíční zahrady nás zavedou do víru bitev na kontinentu Genabakis. Jsme tak svědky dobytí Dřevnova a intrik ohledně dobývání Darúdžhistánu. A taky nemilosrdně vtaženi do zdejšího světa a hry, které se nestaní ani bohové. Kniha je plná akce a různých zvratů. S obsáhlostí děje a množstvím postav není vždy snadné je sledovat. Ale jakmile se začtete, není to tak složité. Navíc kniha nemá hluchá mísa, která by nudila a dala se přeskočit, každá její část má svůj význam a důležitost. Formálně je kniha dělená na 7 knih, 24 kapitol, prolog a závěr, obsahující lehce deprimující větu, že jsme opravdu na konci prvního příběhu.

Co si budeme povídat, není to čtení pro každého. Stejně tak to není ideální pro každou příležitost (až budu příště tak unavená, že budu sotva koukat, sáhnu po něčem jiném). A stejně je to skvělé. Když jsem se po různém vztekání a neustálém listování knihou, dostala přes magickou 100 stránku, čtení šlo samo. Tou dobou už máte hrubý základní přehled ohledně postav a lehkou představu o světě a jeho fungování. Začtete se a najednou je problém přestat. Spánek je najednou mnohem méně podstatná věc.

Eriksonův svět je jeden z nejoriginálnějších s jakým jsem měla tu čest se setkat. Tahle vlastnost je výhodou a zároveň i nevýhodou. Erikson se totiž zrovna moc neobtěžuje s vysvětlováním. Čtenář je tak doslova hozen do vody, ve které se sám musí naučit plavat. Jistě, dostaneme jakési rukávky v podobě seznamu důležitých postav na začátku knihy a slovníčku pojmů na konci, ale ani to nestačí. Svět Malazu je totiž až příliš odlišný od toho, na co jsme ve fantasy zvyklí. Nenajdeme zde žádné elfy ani trpaslíky. Ani klasické mágy a čaroděje. Malaz má prostě kompletně vlastní pravidla. A v tom je jeho atraktivita. Díky létům jeho budování v hrách nám autoři předkládají netradiční svět, který je komplexní, konzistentní a plný originálních nápadů. Navíc příběh není vázaný na odvážného jinocha, který jistojistě spasí svět, ale je rozdělen mezi skupinky a každá má vlastní důležitost. I když, co si budeme povídat, Paliči mostů prostě vedou. 

S takovým množstvím postav, jako je zde je jasné, že někdo prostě umře. A taky, že jo a nejeden. Ovšem Erikson není Martin a tudíž vlasy a nervy čtenářů zůstanou spaseny. K těm postavám si ani nestihnete vytvořit nějaký vztah a už skoro prochází branou mistra Kápě (přestože nám Erikson ukáže, jak je pro něj smrt málo relativním pojmem).

Když to vezmu kolem a kolem, kniha ve mně zanechala dojem, že se nic převratného nestalo. Měsíční zahrady jsou skvělým začátkem série, rozehráním hry a přesně tak na mě i působí. Jako pozvolný začátek něčeho ohromného a fantastického (doslova, když se podíváte na všechny knihy). Takový pocit ve mně dlouho žádná série nevyvolala a tak se třesu nedočkáním na další díl. Na začátku jsem se obávala, jestli se mi investice do knihy vyplatila, na poslední stránce se mi chtělo brečet, protože jsem si nemohla hned jít koupit další a pokračovat (dokud mám všechny postavy v paměti živé). A jsem ráda, že jsem četla dříve Píseň než jsem začala s Malazem. Zvolit opačné pořadí, tak Píseň asi nedočtu. Měsíční zahrady mi daly dojem, že Malaz je prostě lepší, tak doufám, že mě časem nezklame. 

Měsíční zahrady (Garden's of the Moon) / Steven Erikson / vydalo nakladatelství Talpress v Praze roku 2002 / přeložila Dana Krejčová / 576 stran