Jak namotivovat nenamotivovatelného

Jsem člověk, který je naprosto odolný vůči jakémukoliv druhu motivace. Vážně. Na motivační citáty jsem dokonce alergická. Motivační videa, fotky, knihy, proslovy a já nevím, co všechno ještě - vůči všemu jsem imunní. Takže bylo fajn narazit konečně na knihu, která mnou pohnula.

O čem mluvím, když mluvím o běhání od Haruki Murakamiho mám doma už poměrně dlouho. Vždycky jsem ji začala číst a skončila tak po třech kapitolách, protože mě neoslovila. Ale já to sní nevzdala a když jsem ji vzala do ruky naposled, konečně jsem ji celou přečetla. Netvrdím, že jsem hned začala běhat jako o život, to ani omylem :D, ale dost jsem si z ní odnesla. Osobně jsem běhu nikdy nefandila, pokaždé, když jsem zkoušela zavést ho do mého každodenního režimu, neuspěla jsem. Každý běh mě otravoval, nudil, nic mi nedal. Tím víc Murakamiho obdivuji, jak dlouho a s jakou pravidelností běhá. Že se rozeběhne, i když ho to zrovna nebaví a nechce se mu. Že s během srostl natolik, že je to pro něj jakási přirozenost.

Nejvýraznější částí knihy je popis autorových příprav na maraton v New Yorku na podzim 2005, ale mluví i o tom, jak se jako běžec vyvíjel, jak a proč vlastně začal psát knihy, co pro něj znamená a obnáší psát neustále nové příběhy a nakonec i o tréninku na triatlon. Podle autora doslovu tuto knihu vezmou do ruky tři typy lidí - fanoušci Murakamiho, běžci a ti, kteří hledají recept na to, jak psát a pokud čtenář nepatří aspoň do dvou z těchto typů, kniha mu nic neřekne. Nemohu jinak, než (až na jednu výhradu) souhlasit. Když jsem knihu vzala pouze jako Murakamiho fanoušek, vždy jsem ji odložila. Běhu jsem nikdy nefandila a o tom, že bych se kdy snažila něco napsat jsem ani neuvažovala. Běhu stále nefandím a asi nikdy ani nebudu, ale co se psaní týče, už mi to nepřijde tak nemožné a nereálné. A Murakamiho fanoušek jsem stále, samozřejmě. Co s tou výhradou? No, nemyslím si, že knihu do ruky vezme jen běžec, ale i člověk, který hledá cestu ke sportu, který ho bude naplňovat natolik, že se mu bude věnovat, co to bude možné. Jako já, naprostý antifanda běhu.

Knihu bych asi neoznačila jako dvakrát čtivou, když nebudete patřit do jedné a více z výše zmíněných skupin, tak v ní nejspíš moc nenajdete. Některé pasáže jsou rozvleklejší a autor se několikrát opakuje. Vše je ale psané tak reálně lidsky, že bych si ji jako jednu z mála knih přečetla klidně ještě jednou. Pro mě osobně ale získala velký význam, protože mě nutí se zamyslet se nad svými sportovními snahami, nad tím, co pro mě znamenají a čemu bych se vlastně chtěla pravidelně věnovat. To samé cítím ohledně psaní. Ani jednu činnost jsem nezačala okamžitě pravidelně praktikovat, ale více se snažím je zařadit do každodenního života a minimálně sport do své přirozenosti. Ještě tak uspět:).


Haruki Murakami - O čem mluvím, když mluvím o běhání/Haširu koto ni cuite kataru toki ni boku no kataru koto
přeložil Tomáš Jurkovič, 176 stran
vydala Euromedia Group, k. s. - Odeon v roce 2010