Úzkost všude kam se podíváš

Už několik let mám rozepsaných několik článků na téma strach. Jejich struktura je podobná, sdělení také, liší se jen slovy. Ale ani jeden jsem právě ze strachu nikdy nevydala.

Dlouhé roky jsem byla přesvědčena o tom, že jsem jen strašný srab. Dokázala jsem vyjmenovat vážně spoustu věcí, které mě děsily a pokaždé, když jsem se jim musela postavit mi bylo strašně. A mě to celá léta vážně nebylo divné. Jenže za poslední rok jsem si ale uvědomila důležitou věc. Spoustu mých strachů a obav není tím, že bych byla až takový srab, ale protože mě čím dál více ovládala úzkost. Jenže kde končí strach z neznáma a začíná úzkost?

Vždy jsem měla tendence být melancholická až lehce depresivní (ač jsem si to nechtěla přiznat), ale že s tím u mě jde ruku v ruce i úzkost jsem neměla tušení. Napadlo mě to až ve chvíli, kdy se mi dostala do pracek příručka Depresivní porucha a jak ji překonat od Jána Praško a já si uvědomila, že úzkostně depresivní porucha poměrně vystihuje moje pocity. A o něco později jsem se stejnou diagnózou odcházela i od doktora.

Roky mě ani nenapadlo, že není úplně normální mít ochromující hrůzu z napsání emailu nebo z potřeby někam zavolat. Že by se většina mých myšlenek neměla stavět proti mně a není v pohodě, když vás na několik dní naprosto paralyzuje "To přeci nedokážu!". Že moje hrůza z davů je více než cokoliv jiného odraz mých nejistot. Že tělesná nevolnost ve spojitosti s nervozitou sice není nic divného, ale ne na denní bázi. Nebo že naopak obyčejný strach (a s ním adrenalin) mě může hnát dopředu.

Přijde mi fascinující sledovat (ale zároveň je to celkem děsivé) jak děs z podobně banálních situací zásadně ovlivňuje vaše každodenní fungování. A že se k tomu může přidat i kamarádka panika, která má tendence se dostavovat v těch nejblbějších možných chvílích. Z toho se pak stanou dny, které jsou jeden velký boj, kdy jste ve finále rádi, že už je to za vámi a pak jsou ty opačné, kdy máte pocit, že dokážete naprosto cokoliv. Těch je sice méně, ale jsou.

Já si za posledních pár měsíců strašně oddychla, protože už dokážu rozlišit, čeho se skutečně bojím a co je právě úzkost. Kde je ale hranice mezi nimi? Myslím, že to každý musí zjistit sám, stejně jako já. Své strachy jsem spočítala (těch "skutečných" až tolik není) a zjistila jsem, že neznáma se nebojím. Naopak. Taky už vím, jak se sebou pracovat, abych se nezhroutila kvůli každé blbosti (na to jsem celkem expert) nebo jak se v klidu rozdýchat. Je strašně osvobozující vidět i zpětně kde byl kdy v čem problém a proč. A jak se z toho mohu poučit do budoucna.

Co je ale trochu děsivé a na mnohem delší dobu, jsou veškeré moje nejistoty. Sice jsem o nich vždycky věděla, ale byly pohřbeny hluboce pod mou úzkostí a po plném odkrytí mě sundaly se silou buldozeru. Na jednu stranu je strašně zajímavé sledovat, jak se mi postupně vrací sebevědomí alespoň ohledně mé mentality (dříve i vydání každého článku provázela strašná panika a strach), na druhou je děsivé, jak moc jsem si najednou nejistá čímkoliv jiným. I proto, že teď moc nevím, jak to změnit. Ale o tom zase třeba příště.

Máte zkušenost s úzkostí? Jak se s ní srovnáváte vy?

K.